V rámci festivalu Jazz Brno 08 vystoupila dne 17. 9. ve Staré Pekárně skupina NUO (Nuselský umělecký orchestr), která sama sebe popisuje jako devět mladých, ale „ostřílených hochů“. Jazzový koncert měsíce září tak sliboval nevšední zážitek. A jak to dopadlo?
Přestože na plakátech klubu Stará Pekárna jste se mohli dočíst, že plánovaná úprava sálu je „sezení“, tak – jak už to ve Staré Pekárně bývá – víc lidí nakonec stálo, než sedělo. Tento fakt, spolu se vzduchem nevhodným pro dýchání a nedostatkem prostoru pro pohyb, oddělil „skalní“ jazzové fanoušky od těch, kteří přišli „jen tak“ (a stáhli se do postranních částí klubu). Atmosféra tedy byla stísněná, hustá a intimní, prostě jazzová.
NUO, tento moderní mini big band, se skládá z devíti absolventů Ježkovy konzervatoře – klávesisty, kapelníka a hlavního skladatele Jakuba Zitka, altsaxofonisty Marcela Bárty, tenorsaxofonisty Pavla Hrubého, slovenského trumpetisty Oskara Töröka, trombonisty Jana Jirucha, kytaristy Jiřího Šimka, kontrabasisty Aleše Slavíka a bubeníka Romana Víchy; jakýmsi stálým hostem je v kapele Ivan Acher, který obsluhuje sampler a fonovox. V Brně jsme měli možnost slyšet NUO za polední roky už několikrát.
Koncert, který trval zhruba hodinu a půl, sestával především z aranžérsky promyšleně strukturovaného repertoáru rok starého alba Dixie and The Gang (Dixie, Miňonky a Frutti di Mare, kde se blýskne sólem jinak v pozadí stojící Jiří Šimek), ale také z několika skladeb z alba Multimusic Minibigband (2004). Mě osobně (a myslím, že nejen mě) nejvíc zaujal výkon Oskara Töröka, který hrál z celé kapely nejexpresivněji a velmi invenčně (ad libitum chorusy střídané umírněnou hrou v sekci), místy snad připomínal i slavnějšího krajana Decziho.
Jako hlavní hvězdu večera bych přesto označil bubeníka Romana Víchu, známého působením v kapelách Toxique, Bucinatores a Gumbo a díky spolupráci s předními mladými českými i zahraničními jazzmany (Davidem Dorůžkou, Karlem Růžičkou st., Brianem Seegerem ad.). Jeho nesmírně účelný a „postmoderní“ styl hry na bicí – v němž kombinuje tradiční jazzový přístup s postupy obvyklými ve funky, latino-disco a jiných stylech – do kapely ideálně zapadá. Roman Vícha si nelibuje (stejně jako jeho „nejazzový“ vzor John Bonham) v kaskádách přechodů, ale zaměřuje se na maximální účelnost bicích v hudbě souboru a rytmický „tah na branku“. Přitom však co chvíli pozorného posluchače překvapí nenápadnou změnou, nečekaným technickým prvkem nebo vtipným minibreakem. Jako perličku můžu uvést vzpomínku na jeden bubenický workshop, kde Vícha po dotazu, jaký je jeho nejoblíbenější break, zahrál za sebou dvanáct rovných osmin…
První dojem z koncertu této kapely? Pestrost. Objevná, parodizující, občas přehnaná, ale vždy překvapující. Crossover jako takový není od konce šedesátých let nic nového pod sluncem, nicméně to, co je – kromě samozřejmé hráčské a aranžérské dokonalosti – hlavní devizou souboru, je nadhled. NUO se svou hubou především baví. A Stará Pekárna toho byla svědkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat