Existence Dvořákova Jakobína a jiných operních „evergreenů“ v dramaturgii Národního divadla je zřejmě nutností, proto je třeba k režii přistupovat zvlášť obezřetně a nápaditě.
Jakobín je realistická opera a proto vyžaduje alespoň quasi-realistické uchopení. Naproti tomu tato inscenace nabídla několik nesmyslů, například příchody postav z nelogických částí scény a zejména procesí doprovázené harmoniem z playbacku. Když pominu to, že samotné použití playbacku v opeře je na pováženou a musí se provést s citem, nemůžu zavřít oči před skutečností, že v libretu není o procesí žádná zmínka – v prvním dějství máme vidět sbor v kostele. Šlo zřejmě o nešťastný pokus režie o organické začlenění velkého množství lidí do scény a o větší dynamiku představení. Skutečně divné je pak „lynčování“ purkrabího na začátku prvního dějství.
Pochvalu si režisér Zbyněk Srba zaslouží za výborné zvládnutí dramatických úseků prvního dějství probíhajících ve více prostorových plánech. Vyzdvihl bych rovněž vedení sboru dětí, který působil podstatně věrohodněji, než sbor dospělých.
Naproti tomu mi vadí přehnané operní manýry: strnulé postoje při sborech v třetím dějství, zamilované držení se za ruce atp. Ale jak se podobným operním klišé vyhnout? Čím je nahradit? Až komický dojem vzbudila plešatá hlava Milana Rudoleckého v roli Jiříka – obyčejná paruka by to jistě spravila.
Provedení podobných oper je vždy trochu oříšek. Musí působit dobově autenticky, ne přehnaně moderně a zároveň ne zastarale.
Dirigent Jan Štych vedl orchestr k energickému a přitom dynamicky odstíněnému projevu a včas zastavil předčasný nástup v prvním dějství, které bylo lehce rytmicky rozházené. Obzvlášť rušivé byly občasné výpadky trianglu (který má v partituře poměrně důležitou roli). Orchestr byl intonačně jistý, postrádal jsem ale více barvy, zvlášť ve dřevech.
Nyní krátce k jednotlivým pěveckým a hereckým výkonům: opravdu vynikající byli Jiří Sulženko v roli Purkrabího a Daniela Straková v roli Julie, která svým sebevědomým projevem s přehledem zastínila Terinku Jany Jurčíkové. Největší potlesk právem patřil Josefu Škrobánkovi – jak za nepatetický herecký projev, tak za noblesní basovou kantilénu, jíž obohatil postavu Bendy. Naproti tomu zklamání přinesl potichu zpívající a dramaticky nepřesvědčivý Pavel Kamas v roli Bohouše.
To, co na celém představení působí opravdu rozporuplným dojmem, je scéna – snaha o geometrizující efekt, podivné barvy a nulová práce se světlem. Nefunkčním prvkem je balkón v prvním dějství, na který vyleze jeden sedlák, chvíli stojí nahoře (proč?) a zase sleze. Zvláštní prosklená věc, která se na scéně objevila ve třetím dějství, byla sice také naprosto nefunkční, ale esteticky celou scénu vhodně doplnila. Třetí dějství bylo, co se scény týče, vůbec nejlepší – vyzdvihl bych zejména práci se setmělým zadním plánem a zajímavého, i když ne lehce pochopitelného, tahacího koně.
Orchestřiště nepochybně patří do sféry zrakového vjemu diváka. Proto působí rušivým dojmem hráč na bicí nástroje klepající si rukama do rytmu nebo hobojista odcházející přes půlku orchestřiště uprostřed dramaticky vypjaté scény.Velmi nerealisticky působí také dřevěné stoly à la Ikea a umělohmotné stromky. A tak to, co mi nejvíc z celé výpravy Jakobína uvízlo v paměti, je prase nakreslené křídou na tabuli ve druhém dějství.
Brno, Národní divadlo – Antonín Dvořák: Jakobín. Dirigent Jan Štych, režie Zbyněk Srba, scéna a kostýmy Jana Zbořilová, sbormistr Josef Pančík. Premiéra v Janáčkově divadle 19. září 2002, psáno z reprízy 15. března 2009.
Žádné komentáře:
Okomentovat