Článek v Opus musicum

V OPUS MUSICUM 5/2009 vyšel můj článek Čtyřicet let poté: Expozice experimentální hudby očima tehdejší kritiky.

„Letos na jaře uplynulo čtyřicet let od chvíle, kdy proběhla v Brně první Expozice experimentální hudby – svého druhu ojedinělý festival zaměřený na progresivní tendence v soudobé artificiální hudbě. O rok později následoval ročník druhý. Ten byl na dlouhou dobu také ročníkem posledním. Šlo o zásadní událost spojenou s fenoménem tzv. Nové hudby krystalizující v Československu šedesátých let.“

NUO ve Staré Pekárně

V rámci festivalu Jazz Brno 08 vystoupila dne 17. 9. ve Staré Pekárně skupina NUO (Nuselský umělecký orchestr), která sama sebe popisuje jako devět mladých, ale „ostřílených hochů“. Jazzový koncert měsíce září tak sliboval nevšední zážitek. A jak to dopadlo?

Přestože na plakátech klubu Stará Pekárna jste se mohli dočíst, že plánovaná úprava sálu je „sezení“, tak – jak už to ve Staré Pekárně bývá – víc lidí nakonec stálo, než sedělo. Tento fakt, spolu se vzduchem nevhodným pro dýchání a nedostatkem prostoru pro pohyb, oddělil „skalní“ jazzové fanoušky od těch, kteří přišli „jen tak“ (a stáhli se do postranních částí klubu). Atmosféra tedy byla stísněná, hustá a intimní, prostě jazzová.
NUO, tento moderní mini big band, se skládá z devíti absolventů Ježkovy konzervatoře – klávesisty, kapelníka a hlavního skladatele Jakuba Zitka, altsaxofonisty Marcela Bárty, tenorsaxofonisty Pavla Hrubého, slovenského trumpetisty Oskara Töröka, trombonisty Jana Jirucha, kytaristy Jiřího Šimka, kontrabasisty Aleše Slavíka a bubeníka Romana Víchy; jakýmsi stálým hostem je v kapele Ivan Acher, který obsluhuje sampler a fonovox. V Brně jsme měli možnost slyšet NUO za polední roky už několikrát.
Koncert, který trval zhruba hodinu a půl, sestával především z aranžérsky promyšleně strukturovaného repertoáru rok starého alba Dixie and The Gang (Dixie, Miňonky a Frutti di Mare, kde se blýskne sólem jinak v pozadí stojící Jiří Šimek), ale také z několika skladeb z alba Multimusic Minibigband (2004). Mě osobně (a myslím, že nejen mě) nejvíc zaujal výkon Oskara Töröka, který hrál z celé kapely nejexpresivněji a velmi invenčně (ad libitum chorusy střídané umírněnou hrou v sekci), místy snad připomínal i slavnějšího krajana Decziho.

Jako hlavní hvězdu večera bych přesto označil bubeníka Romana Víchu, známého působením v kapelách Toxique, Bucinatores a Gumbo a díky spolupráci s předními mladými českými i zahraničními jazzmany (Davidem Dorůžkou, Karlem Růžičkou st., Brianem Seegerem ad.). Jeho nesmírně účelný a „postmoderní“ styl hry na bicí – v němž kombinuje tradiční jazzový přístup s postupy obvyklými ve funky, latino-disco a jiných stylech – do kapely ideálně zapadá. Roman Vícha si nelibuje (stejně jako jeho „nejazzový“ vzor John Bonham) v kaskádách přechodů, ale zaměřuje se na maximální účelnost bicích v hudbě souboru a rytmický „tah na branku“. Přitom však co chvíli pozorného posluchače překvapí nenápadnou změnou, nečekaným technickým prvkem nebo vtipným minibreakem. Jako perličku můžu uvést vzpomínku na jeden bubenický workshop, kde Vícha po dotazu, jaký je jeho nejoblíbenější break, zahrál za sebou dvanáct rovných osmin…

První dojem z koncertu této kapely? Pestrost. Objevná, parodizující, občas přehnaná, ale vždy překvapující. Crossover jako takový není od konce šedesátých let nic nového pod sluncem, nicméně to, co je – kromě samozřejmé hráčské a aranžérské dokonalosti – hlavní devizou souboru, je nadhled. NUO se svou hubou především baví. A Stará Pekárna toho byla svědkem.

MIKRORECENZE TOHO, CO JSEM VIDĚL A SLYŠEL

Následující glosy jsem psal pro své potěšení a jako svého druhu stylistická cvičení v roce 2008.

MAHLER (1974)

Strhující a provokativní dílo. Těžko jej hodnotit čistě prizmatem filmové kritiky. Mahlerova hudba zde dostala maximum prostoru a to, co je na tomto snímku nejlepší, je právě ona imaginativně-narativní paralela k symfonické hudbě, která – přestože se nesnaží být jejím „vysvětlením“ – působí velmi naléhavě. Co se samotné filmové řeči týče, je zde patrno mnoho quasi-surrealistických (scéna konverze) a postmoderních (Tazio a Gustav von Aschenbach ze Smrti v Benátkách) tendencí, které se právě v 70. letech začaly prosazovat. Jde o jakýsi intelektuální rébus. Robert Powell v hlavní roli ztvárnil pedantickou nervózní a bojovnou postavu Mahlera velmi přesvědčivě a režisér Ken Russell se v tomto filmu stihl utkat s částí svých tradičních obsesí.

ALEXANDR NĚVSKÝ (1938)

Tento snímek ukazuje, jak se klasik meziválečné sovětské filmové avantgardy Sergej Ejzenštejn vyrovnal s příchodem zvuku. Očima neoformalistické filmové teorie je možné tento film zařadit do kontextu tzv. historicko-materialistické narace zejména díky absolutní plochosti a schematičnosti postav, tendenčnosti a propagandistickému vyznění (film byl po Paktu Ribbentrop-Molotov stažen z kin a po napadení Sovětského svazu opět promítán). To, co tento film od „klasických“ snímků z 20. let (Stávka, Křižník Potěmkin, Nový Babylón aj.) odlišuje, je méně intenzivní používání montáže a pomalejší střih. Ejzenštejn i v tomto snímku prokázal, že je velký režisér (bitevní scéna na zamrzlém jezeře), přestože Alexandr Něvský nedosahuje estetické hodnoty jeho prvních filmů. Jednoznačně nejsilnější je monumentální hudba Sergeje Prokofjeva, která se právem hraje také jako samostatné oratorium.

VĚC MAKROPULOS (1966)

Tato televizní adaptace stejnojmenné opery v sobě spojila umělecké vize tří géniů (Čapka, Janáčka a Kašlíka) s interpretační jistotou „Staré gardy Národního divadla“ a Československé filharmonie pod taktovkou Václava Neumanna. Film se v mnohém vymyká konvencím tzv. Československé nové vlny (už tím, že jde o sci-fi operu!), která v roce 1966 kulminovala; stojí jaksi mimo kinematografii své doby (Kočár do Vídně, Ostře sledované vlaky, Sedmikrásky), zároveň však svou „podivností“ do různorodé mozaiky Nové vlny dobře zapadá. Věc Makropulos obsahuje dva aspekty, které jej činí výjimečným: (jakoby) futuristická výprava Miloše Ditricha a herecký výkon Vlasty Fialové v roli Eliny Makropulos skvěle korespondující s nazpívaným playbackem. Neprávem zapomenuté dílo.

Z MRTVÉHO DOMU (2007)

Orchestru pod vedením janáčkovského nadšence Pierra Bouleze nelze nic vytknout, scéna je adekvátní, vynalézavá, herecké a pěvecké výkony excelentní. Kde je potom chyba? Proč tato inscenace nedosahuje ani zdaleka síly, jaké by dosáhnout mohla a působí ve své jednotvárnosti až nudně? Problém je pravděpodobně v přehnané temnosti. Dostojevského předloha je možná nejtemnější román své doby a totéž lze říct i o Janáčkově opeře v kontextu opery. A jak je to s operní režií? Patrice Chéreau nám skutečně nenabídl ani záblesk světla, ani jedno vlídné slovo, ani kapku naděje. Z Mrtvého domu je procházka peklem, která po dvaceti minutách začne nudit.

KOYAANISQATSI (1983)

Klenot. Dílo, které pozvedává hudbu a filmový obraz v nové jednotě za veškeré meze své doby (uvědomme si, že začátek 80. let je doba prvních videoklipů), je nejpříhodnější nazvat vizí. Je neuchopitelné a nedefinovatelné. A strhává nás s sebou, aniž víme jak. Účinek samotného „Ko-yaa-nis-qat-si“ není tak silný jako „One, two, three, four,...“ v Einstein on the beach, nicméně Glass zde překonal nejen celý minimalismus a potažmo sám sebe, ale dosáhl zde jednoho z vrcholů absolutní hudby dvacátého století. Hudbu v tomto filmu rozhodně nemůžeme označit za programní, protože ani samotný obraz zde není tím, čím se jeví. Obraz i zvuk jsou v Koyaanisqatsi čistým sdělením, tedy něčím, co je nazíratelné smysly, ale vnímatelné pouze kontemplativně (jde tedy o svého druhu mystiku).

SVATBA (1990)

Tento balet není jen baletem, v němž Stravinskij naplno projevil svou posedlost rituálem. Tento balet JE rituálem. Záleží jenom na divákovi, jestli přistoupí na hru. Nervy drásající soprán, klavír a bicí nástroje. Monotónnost a organizovaný chaos. Partitura Svatby patří z hlediska souhry mezi to nejtěžší, co lze zahrát. I přes svou disonantní drsnost však Svatba není dílem, které by bylo „nestravitelné“. Adekvátní délka půl hodiny, bizardní výprava Natalie Gončarovové a minimalistická choreografie Bronislavy Nižinské zaručují, že se nepřipravený divák nebude nudit a zároveň odejde z představení v relativní psychické pohodě.

FAUNOVO ODPOLEDNE (1990)

Inscenace tohoto krátkého baletu v nastudování baletu Pařížské opery je pokusem o rekonstrukci původního provedení Ďagilevova ansámblu Ballets Russes z roku 1912. Les, uprostřed lesa skála, na skále leží Faun. Hudba začíná krásným flétnovým motivem, který je přerušen arpeggiem harfy; Faun se probouzí a k jeho skále přicházejí lesní ženy. Oproti impresionistické éteričnosti hudby je vizuální složka Faunova odpoledne živelně erotická (i když je tato živelnost přísně držena na uzdě) a jaksi strohá (jednoduchý design Léona Baksta a velmi stylizované pohyby vedené dle Nižinského choreografie ve výrazové zkratce). Narativní kontext tohoto baletu je téměř zanedbatelný, už básnická předloha Stéphane Mallarmého vybízí k nespoutané lyričnosti. Faunovo odpoledne je krátkým, ale intenzivním zážitkem.

PETRUŠKA (1990)

Balet Petruška představuje jeden z vrcholů Stravinského „ruského období“, ale domnívám se, že zde Stravinskij částečně předjímá pozdější neoklasicismus (kombinace krásných „klasicistních“ melodií s disonantními souzvuky). Výprava baletu odpovídá snaze zachytit v sevřeném výrazu prostředí ruského městského folklóru 19. století (jarmark v Petrohradě, potulní komedianti, loutkaři). Design scény Maurova pokoje balancuje na hranici kýče, ale svou křiklavou barevností (a přítomností živého hada!) podtrhuje smyslný náboj vztahu Maura a Balerýny. Zvlášť krásná je tato pasáž z třetího obrazu: rytmicky komplikovaná sekvence, během níž probíhá Maurovo klanění, je přerušena prudkým signálem trubky a vířením malého bubnu: Balerýna vchází do pokoje. Následuje „vojenský“ tanec Balerýny a jednoduchá melodie trubky (postavená na rozloženém durovém sextakordu) – pravděpodobně vrchol celé inscenace.

PRASE NA TABULI

Existence Dvořákova Jakobína a jiných operních „evergreenů“ v dramaturgii Národního divadla je zřejmě nutností, proto je třeba k režii přistupovat zvlášť obezřetně a nápaditě.

Jakobín je realistická opera a proto vyžaduje alespoň quasi-realistické uchopení. Naproti tomu tato inscenace nabídla několik nesmyslů, například příchody postav z nelogických částí scény a zejména procesí doprovázené harmoniem z playbacku. Když pominu to, že samotné použití playbacku v opeře je na pováženou a musí se provést s citem, nemůžu zavřít oči před skutečností, že v libretu není o procesí žádná zmínka – v prvním dějství máme vidět sbor v kostele. Šlo zřejmě o nešťastný pokus režie o organické začlenění velkého množství lidí do scény a o větší dynamiku představení. Skutečně divné je pak „lynčování“ purkrabího na začátku prvního dějství.

Pochvalu si režisér Zbyněk Srba zaslouží za výborné zvládnutí dramatických úseků prvního dějství probíhajících ve více prostorových plánech. Vyzdvihl bych rovněž vedení sboru dětí, který působil podstatně věrohodněji, než sbor dospělých.

Naproti tomu mi vadí přehnané operní manýry: strnulé postoje při sborech v třetím dějství, zamilované držení se za ruce atp. Ale jak se podobným operním klišé vyhnout? Čím je nahradit? Až komický dojem vzbudila plešatá hlava Milana Rudoleckého v roli Jiříka – obyčejná paruka by to jistě spravila.
Provedení podobných oper je vždy trochu oříšek. Musí působit dobově autenticky, ne přehnaně moderně a zároveň ne zastarale.

Dirigent Jan Štych vedl orchestr k energickému a přitom dynamicky odstíněnému projevu a včas zastavil předčasný nástup v prvním dějství, které bylo lehce rytmicky rozházené. Obzvlášť rušivé byly občasné výpadky trianglu (který má v partituře poměrně důležitou roli). Orchestr byl intonačně jistý, postrádal jsem ale více barvy, zvlášť ve dřevech.
Nyní krátce k jednotlivým pěveckým a hereckým výkonům: opravdu vynikající byli Jiří Sulženko v roli Purkrabího a Daniela Straková v roli Julie, která svým sebevědomým projevem s přehledem zastínila Terinku Jany Jurčíkové. Největší potlesk právem patřil Josefu Škrobánkovi – jak za nepatetický herecký projev, tak za noblesní basovou kantilénu, jíž obohatil postavu Bendy. Naproti tomu zklamání přinesl potichu zpívající a dramaticky nepřesvědčivý Pavel Kamas v roli Bohouše.

To, co na celém představení působí opravdu rozporuplným dojmem, je scéna – snaha o geometrizující efekt, podivné barvy a nulová práce se světlem. Nefunkčním prvkem je balkón v prvním dějství, na který vyleze jeden sedlák, chvíli stojí nahoře (proč?) a zase sleze. Zvláštní prosklená věc, která se na scéně objevila ve třetím dějství, byla sice také naprosto nefunkční, ale esteticky celou scénu vhodně doplnila. Třetí dějství bylo, co se scény týče, vůbec nejlepší – vyzdvihl bych zejména práci se setmělým zadním plánem a zajímavého, i když ne lehce pochopitelného, tahacího koně.

Orchestřiště nepochybně patří do sféry zrakového vjemu diváka. Proto působí rušivým dojmem hráč na bicí nástroje klepající si rukama do rytmu nebo hobojista odcházející přes půlku orchestřiště uprostřed dramaticky vypjaté scény.Velmi nerealisticky působí také dřevěné stoly à la Ikea a umělohmotné stromky. A tak to, co mi nejvíc z celé výpravy Jakobína uvízlo v paměti, je prase nakreslené křídou na tabuli ve druhém dějství.

Brno, Národní divadlo – Antonín Dvořák: Jakobín. Dirigent Jan Štych, režie Zbyněk Srba, scéna a kostýmy Jana Zbořilová, sbormistr Josef Pančík. Premiéra v Janáčkově divadle 19. září 2002, psáno z reprízy 15. března 2009.

Miloš Zapletal: CHATRNÝ CHATRNÝ?

Na výstavy tohoto typu musí člověk chodit připravený. V prvé řadě je třeba být naladěn na „percepční vlnu“, tedy být ve stavu, kdy je divák připraven vstřebávat a kontemplovat nové pohledy na realitu (i čistě abstraktní výtvarné umění je vždy jakýmsi uchopením reality, neboť pracuje s artefakty patřícími do hmotného světa) a konfrontovat své stávající, roky utvrzované pohledy s pohledy novými, mnohdy provokujícími. Druhou důležitou součástí přípravy je příprava intelektuální, tedy – v ideálním případě – zjištění všech dostupných informací o daném autorovi, o historicko-kulturním kontextu jeho tvorby a především o jeho tvůrčím konceptu. Tento poslední bod je v umění dvacátého a dvacátého prvního století zvláště důležitý, mnohdy zcela nepostradatelný pro správné pochopení a vstřebání daného díla.

Proč jsem věnoval první odstavec problematice připravenosti diváka? Neboť i já sám jsem pocítil tíživost nepřipravenosti. A tak můj první dojem ze společné výstavy Pavla Korbičky a Dalibora Chatrného v Galerii Brno byl značně zmatený. Jednoduše jsem nevěděl, jak zde vystavené umění „číst“. A po zběžném prohlédnutí výstavy jsem odcházel s pocitem, že čtvrt hodiny strávené ve společnosti skrouceného molitanu znamená ztracený čas. Nenapadlo mě, že problém je v mé vlastní nedostatečné snaze porozumět tomu, co jsem viděl.

Nyní k samotné výstavě. Pavla Korbičku a Dalibora Chatrného dělí věkově téměř padesát let. Přesto má jejich současný výtvarný projev mnoho styčných bodů. Hovoří tato skutečnost o zastaralosti tvůrčích metod Korbičkových nebo naopak o vysoké aktuálnosti Chatrného? Nebo o trochu slepé uličce, v které se současné (nejenom) výtvarné umění nalézá a o jakémsi zpomalení takzvaného vývoje výtvarného umění po hektické první polovině dvacátého století přinášející co deset let nový –ismus? Nebuďme skeptičtí. A podívejme se na výstavu trochu formalističtějším pohledem.

Už samotný název PROSTOREM POHYBEM nám v mnohém napoví.

Téma prostoru je přítomné v Chatrného tvorbě už od první poloviny šedesátých let. Výsledky jeho nynějšího snažení prezentují molitanové skulptury příznačně nazvané Anatomie roviny (I, II, III, …). Úspornost prostředků (Chatrný si vystačil pouze s velkými kusy molitanu a černým sprejem, kterým „vyznačoval“ jednotlivé ohyby molitanové role), minimalismus a zřejmě i snaha o postižení metafyzických aspektů fyzického světa připomínají v mnohém estetické uvažování ovlivněné zen-buddhismem. Vždyť samotná procesuálnost tolik typická pro současné umění není ničím novým pod sluncem – alespoň v mimoevropském myšlenkovém kontextu.

Pokud Dalibor Chatrný zastupuje na této výstavě PROSTOR, potom POHYB zcela určitě náleží Korbičkovi. V sérii zvané Burka z let 2008 – 2009 nechal Korbička tanečnici pomalovanou grafitem „zobrazit“ vlastní pohyb přímo na plátno tradičního muslimského oděvu. Variací na toto téma je Koule (1996 – 2008) – rozstříhaný plátěný objekt kulového tvaru, ve kterém pomalovaná tanečnice zanechala otisky končetin. Za zmínku jistě stojí i poetická „kresba pohybem“ Taneční kaligrafie (1996). Je třeba také vyzdvihnout výborné využití půdního prostoru Galerie Brno a jeho vskutku organické začlenění do celé koncepce výstavy.

Na závěr mě napadá srovnání těchto uměleckých tendencí se starou čínskou kaligrafií a tušovou krajinomalbou. Oba přístupy k uměleckému vyjádření vyzdvihují proces tvorby nad výsledným dílem; důležité je pro ně, že akt tvoření proběhl a to, co z onoho aktu vzešlo, je už vlastně jenom vzpomínkou.

Galerie Brno – galerie výtvarného umění, Veselá 14, 5. 3. – 26. 4. 2009; kurátor: Ilona Víchová-Czakó

Texty písní, co jsem kdy napsal:

Bad blues (pro skupinu Vořežpruti - nerealizováno)

Když spíš (pro skupinu Vořežpruti - nerealizováno)

Perská kočka (pro skupinu Vořežpruti - nerealizováno)

Song just for you (pro skupinu Vořežpruti - nerealizováno)

Winter night (pro skupinu Vořežpruti - nerealizováno)

Beznaděj (pro skupinu Vořežpruti - nerealizováno)

From hell (pro skupinu Vořežpruti - nerealizováno)

Pekelná (pro skupinu Vořežpruti - nerealizováno)

Pekelná (pro skupinu Vořežpruti - nerealizováno)

Vodonoš (pro skupinu Vořežpruti - nerealizováno)

Alibaba (pro skupinu Sheba´s Band - nerealizováno)

Dětské sny (pro skupinu Sheba´s Band)

Dezider (pro skupinu Sheba´s Band)

Holka toulavá (pro skupinu Sheba´s Band)

Jak blbý Hamlet pojídat hlínu (pro skupinu Sheba´s Band - nerealizováno)

Kiwi (pro skupinu Sheba´s Band)

Kletba, kterou jsi chtěl (pro skupinu Sheba´s Band - nerealizováno)

Rokokokočka (pro skupinu Sheba´s Band - pouze koncept)

Kolikrát (pro skupinu Sheba´s Band)

Město šílenců (pro skupinu Sheba´s Band)

O dům dál (pro skupinu Sheba´s Band)

Sady pětatřicátníků 7:16 ráno (Neutíkej) (pro skupinu Sheba´s Band)

Nostalgie nekonečna (pro skupinu Sheba´s Band)

Lunar (Ostrov) (pro skupinu Sheba´s Band)

Pozdní večeře (pro skupinu Sheba´s Band)

Poslední den léta (pro skupinu Sheba´s Band)

Indián (spolu s Filipem Šebestou) (pro skupinu Sheba´s Band)

Nejsem zlá (pro Pavlu Sýkorovou)

Nádherná (pro skupinu SIMONA)

Častokrát (pro skupinu SIMONA)

To sem já (pro skupinu SIMONA)

SIMONA (pro skupinu SIMONA)

Horny like a hell (jako dárek pro Petra Šiguta - nerealizováno)

Neznáš nás frajery (pro skupinu SIMONA)

Lochotín (pro skupinu SIMONA)

Stay angel (my heart is stove) (pro skupinu Memphis Belle)

Hustler (pro skupinu Memphis Belle)

Take the field (pro skupinu Memphis Belle)

Five minutes (pro skupinu Memphis Belle)

Snow wave (pro skupinu Memphis Belle)

Break faith (pro skupinu Memphis Belle)

Children don´t have to see people dying (pro skupinu Memphis Belle)

Excuse me for my soul (pro skupinu Memphis Belle)

Hey you (pro skupinu Memphis Belle)

Sofa (pro skupinu Memphis Belle)

Pretender for a day (pro skupinu Memphis Belle)

Love is (pro skupinu Memphis Belle)

Australia (pro skupinu Memphis Belle)

Bit on the side (pro skupinu Memphis Belle)

Nothing like (pro skupinu Memphis Belle)

Zonked (pro skupinu Memphis Belle)

Empty street (pro skupinu Memphis Belle)

No questions please (pro skupinu Memphis Belle)

My story (pro skupinu Memphis Belle)

Cold paradise (pro skupinu Memphis Belle)

I´m freak (pro Pepu Streichla)

Blb, co chce tě zpátky (pro nějakou country kapelu)

Humanoid (pro skupinu Takahe - nerealizováno)

Mám na tebe chuť (pro nějakou country kapelu)

Melodie vln (pro skupinu Takahe - nerealizováno)

Railway station girls

Moje písně (co jsem napsal a co někdy existovaly a někdy i byly hrány):

Bad blues (pro skupinu Vořežpruti - nerealizováno)

Když spíš (pro skupinu Vořežpruti - nerealizováno)

Perská kočka (pro skupinu Vořežpruti - nerealizováno)

Song just for you (pro skupinu Vořežpruti - nerealizováno)

Winter night (pro skupinu Vořežpruti - nerealizováno)

Alibaba (pro skupinu Sheba´s Band - nerealizováno)

Dezider (pro skupinu Sheba´s Band)

Holka toulavá (pro skupinu Sheba´s Band)

Jak blbý Hamlet pojídat hlínu (pro skupinu Sheba´s Band - nerealizováno)

Kiwi (pro skupinu Sheba´s Band)

Kletba, kterou jsi chtěl (pro skupinu Sheba´s Band - nerealizováno)

Rokokokočka (pro skupinu Sheba´s Band - pouze koncept)

Kolikrát (pro skupinu Sheba´s Band)

Město šílenců (pro skupinu Sheba´s Band)

O dům dál (pro skupinu Sheba´s Band)

Sady pětatřicátníků 7:16 ráno (Neutíkej) (pro skupinu Sheba´s Band)

Nostalgie nekonečna (pro skupinu Sheba´s Band)

Lunar (Ostrov) (pro skupinu Sheba´s Band)

Pozdní večeře (pro skupinu Sheba´s Band)

Poslední den léta (pro skupinu Sheba´s Band)

Indián (spolu s Filipem Šebestou) (pro skupinu Sheba´s Band)

Nejsem zlá (pro Pavlu Sýkorovou)

Nádherná (pro skupinu SIMONA)

Častokrát (pro skupinu SIMONA)

To sem já (pro skupinu SIMONA)

SIMONA (pro skupinu SIMONA)

Horny like a hell (jako dárek pro Petra Šiguta - nerealizováno)

Neznáš nás frajery (pro skupinu SIMONA)

Lochotín (pro skupinu SIMONA)