Předsilvestrovské hudební bilancování

Tento "žebříček" je naprosto subjektivní, týká se hudebních událostí, které jsem měl v roce 2011 možnost zažít.

Hudební radost roku: Pavel Haas Quartet.

Ztráta roku: Václav Havel, Josef Suk, Miroslav K. Černý, Jaroslav Smolka, Milada Šubrtová.

Zklamání roku: Figarova svatba v ND Brno.

Ostuda roku: Veřejná generálka operety Perikola v ND Brno v době státního smutku, celkové dění kolem Janáčkovy opery.

Výročí roku: Osmdesátiny Richarda Nováka, Tomislava Volka, Oskára Elsheka a Jiřího Sehnala.

Rock roku: Světe div se - Charlie Straight!
Zážitek roku: Pavel Haas Quartet na Moravském podzimu.

Překvapení roku: "Studentský" Evžen Oněgin.

Muzikologická událost roku: Mezinárodní hudebněvědné kolokvium Brno.

Časopis roku: Opus musicum.

Operní inscenace roku: Tomáš Hanzlík, Vít Zouhar: La Dafne; v Redutě.

Tomislav Volek a jeho stránky

Pozoruhodné čtení nabízejí webové stránky našeho předního muzikologa Tomislava Volka. Die Masken ab!

Soutěžní článek

Na výroční konferenci České společnosti pro hudební vědu (konané 25. - 26. 11. 2011 v Praze) jsem v rámci studentské vědecké soutěže získal druhé místo za článek Horňácké lidové písně z pohledu modality a flexibilní diatoniky; měl by vyjít v Opus musicum.

Články v HARMONII

V aktuálním čísle HARMONIE (12/2011) naleznete 3 mé recenze - 2 z Moravského podzimu (Janáček v bazilice, Umění fugy) a 1 na koncert Moravského klavírního tria. Článek o Kolokviu bude v dalším čísle.

Článek ve FILM A DOBA

V aktuálním čísle časopisu FILM A DOBA, věnovaném československé nové vlně, najdete můj článek "Zdeněk Pololáník a Žert. Několik marginálií k filmové hudbě". Článek o filmové hudbě ve Vláčilově Ďáblově pasti by měl vyjít co nevidět v Opus musicum!

Musicologica.cz

Přípravy nového časopisu Musicologica.cz, časopisu Ústavu hudební vědy FF MU, jsou v plném pohybu. První číslo by mělo vyjít v lednu!

Koncert Tata bojs - recenze

Zde naleznete mou kontroverzní recenzi koncertu Tata bojs v brněnské Flédě. Recenze vyšla v Rovnosti.

Nerušte brněnskou operu!

"Ve středu 19. října ve 13:00 se uskuteční veřejný protest proti rušení provozu Janáčkova divadla. Protestní průvod vychází ve 13:00 od budovy Janáčkova divadla a půjde přes Mahenovo divadlo, Kobližnou, Náměstí svobody a Rašínovou na Moravské náměstí, kde se uskuteční vedle kostela sv. Tomáše happening. Přijďte, prosím, abyste vyjádřili podporu. Děkuji"

Výzva

Sdílím: "Drazí přátelé opery a kolegové, prosíme o podporu (nejlépe svou přítomností) zítra - 11.10.2011 v 7.30. Sejdeme se před vchodem na radnici z Dominikánského náměstí. pak se přesuneme do zasedačky, kde bude probíhat zasedání zastupitelstva, které začíná v 8.00.
V 8.30 pak dostanou prostor běžní občané. Zástupce zaměstnanců NDB přečte prohlášení , které se týká stavu v divadle. Každý občan má právo na 2 minuty, kdy může zastupitelům říci, co ho trápí. Pokud někdo z fanoušků opery si myslí, že by opera v Brně neměla být rozprášena, budeme rádi, když to tam řekne. Přijďte prosím a šiřte tuto výzvu co nejvíce!"

Moravský podzim: Výborní Dolnorakušané

Jenom velmi krátce k zahajovacímu koncertu Moravského podzimu 2011. Tonkünstler-Orchester Niederösterreich pod taktovkou vynikajícího Andrése Orozco-Estrady začal sympatickým gestem v podobě české hymny. Následující programní předehra Romeo a Julie P. I. Čajkovského představila orchestr od prvních tónů v perfektní formě: intonačně jistý přednes dřev i žesťů, pregnantní a rytmicky přesné smyčce. Orozco-Estrada je specialistou na vídeňské klasiky a romantický repertoár, a v této skladbě to šlo znát - jeho schopnost výstavby širokých frází a budování napětí je mimořádná. Tuto skutečnost potvrdil i v závěrečné Beethovenově páté symfonii. Zde se v interpretaci partitury co se dynamiky týče vymykal zažité představě o tom, jak mají Beethovenovy symfonie znít. Střední část večera patřila nové skladbě (premiéru měla ve Vídni před pěti dny) maďarského skladatele Ivána Eröda, Koncertu pro klarinet a orchestr, op. 88. Tato kompozice, v lecčems připomínající (nejen) Bartókův neofolklorismus (modalita, kvartová melodika) a snad i Vítězslava Nováka, se může hrdě zařadit do pestré palety klarinetových koncertů 20. a 21. století. Její interpretka Sharon Kam si s virtuózním klarinetovým partem plným trylků, modálních běhů a nezvyklých artikulací poradila s bravurou. Tak dobrou klarinetistku jsem určitě ještě neslyšel...

Svatá Ludmila v Janáčkově divadle

Koncert uspořádaný brněnským Národním divadlem k osmdesátinám Richarda Nováka ukázal velkého pěvce v pozoruhodně dobré formě. Toto provedení Dvořákova oratoria Svatá Ludmila, respektive jeho značně zkrácené verze, stálo a padalo (naštěstí především stálo) na výkonu sboru Janáčkovy opery. Vzhledem k jeho obvyklé vysoké kvalitě bych jej dnes označil jako slušný. Orchestr pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka hrál v první polovině večera poněkud nemastně neslaně, druhá polovina, rytmicky a intonačně přesnější a dynamiky plnější, jeho reputaci zachránila. Sólistům i sboru bylo - alespoň z mého místa - dost špatně rozumět. Mezi sólisty dominovali silou výrazu a srozumitelností zpívaného slova sopranistka Pavla Vykopalová v hlavní roli Ludmily a Novák jako poustevník Ivan. Marlene Lichtenberg a Peter Berger zpívali role Svatavy a Bořivoje velmi solidně; Petr Levíček (Rolník) mě příliš nezaujal. Jak už to často bývá, dobrý konec vše zachránil: v posledních zhruba dvaceti minutách koncert gradoval a byl tak po zásluze odměněn ovacemi ve stoje. Úprava duchovní písně Hospodine pomiluj ny, střídající sbor a capella s orchestrálními odpověďmi, představovala spolu se závěrečnou fugou vycházející z tohoto chorálu patrně nejsilnější moment celého večera.

Rozhovor s Richardem Novákem

V aktuálním čísle Harmonie naleznete rozhovor s pěvcem Richardem Novákem slavícím v těchto dnech osmdesáté narozeniny.

Heslo "BAKALA, Břetislav"

V Českém hudebním slovníku osob a institucí visí heslo BAKALA, Břetislav.

In memoriam Miroslav K. Černý (opožděně)

10. července 2011 zemřel po krátké nemoci významný český muzikolog Doc. PhDr. Miroslav Karel Černý, CSc., jeden z hlavních představitelů pražské muzikologické školy, odborník na život a dílo Antonína Dvořáka, antické hudební kultury a metodologii hudební vědy, zejména hudební historiografie.

Botvinov a brněnská filharmonie na Špilberku

Zde naleznete recenzi zahajovacího koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk (Liszt, R. Strauss). Vyšla v Rovnosti.

Recenze koncertu Rolanda Dyense (Rovnost)

Zde naleznete recenzi koncertu výborného tunisko-francouzského kytaristy, skladatele a teoretika Rolanda Dyense. Koncert se uskutečnil v rámci Mezinárodního kytarového festivalu Brno. Recenze vyšla v Rovnosti.

Zemřela pěvkyně Milada Šubrtová

Včera ve věku 87 let zemřela sopranistka Milada Šubrtová, jedna z nejvýznamnějších poválečných operních pěvkyň, představitelka zejména smetanovských a verdiovských rolí. Na snímku je zachycena s Beno Blachutem (Princem) v oblíbené roli Rusalky ve stejnojmenné Dvořákově opeře.

Recenze: Ondráš - závěrečný koncert F scény 2011

Zde naleznete recenzi, která vyšla v Rovnosti.

František Vláčil

Protože nevidím důvod, proč si připomínat velké lidi jen při příležitosti výročí jejich narození nebo úmrtí, rozhodl jsem se napsat krátký medailonek o významném režisérovi Františku Vláčilovi zde a nyní, tedy prostě jen tak.

František Vláčil se narodil 19. února 1924 v Českém Těšíně do rodiny důstojníka; ta se po šesti letech přestěhovala do Frýdku-Místku a po šesti letech do Brna, kde Vláčil žil do roku 1951. Vláčilovy moravské kořeny byly zřejmě důležité pro jeho specifickou poetiku i pro volbu témat (Ďáblova past, Adeleheid, Pověst o stříbrné jedli, Pasáček z doliny, Stíny horkého léta). Po válce krátce studoval v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, poté v Brně dějiny umění a estetiku; jeho spolužákem a přítelem tu byl mimo jiné Oleg Sus. Zde proběhlo také první hlubší teoretické seznámení s filmem. Během studií si pak přivydělával jako fázař v brněnské skupině kresleného a loutkového filmu. Jako režisér začínal (po řadě jiných funkcí ve filmovém výrobním procesu) ve Studiu populárně vědeckých a naučných filmů. Poté pracoval v letech 1951–1958 v Československém armádním studiu v Praze, kde získal praxi ve filmování v obtížných podmínkách a seznámil se s Janem Čuříkem, Karlem Kachyňou a Zbyňkem Brynychem.
Prvním snímkem prozrazujícím Vláčilovu specifickou poetiku a předznamenávajícím pozdější složité hudebně-obrazové kompozice jsou zřejmě Vzpomínky z roku 1954. V roce 1958 přešel do Barrandova a natočil zde středometrážní Bloudění. Vláčil je generačně spřízněn se skupinou nastupující do hraného filmu na konci padesátých let (Ján Kadár a Elmar Klos, Zbyněk Brynych, Ladislav Helge, Jaroslav Balík, Jindřich Polák, Vojtěch Jasný, Karel Kachyňa), tedy generací o něco starší než je generace Nové vlny. Rozhodujícím způsobem Vláčil reagoval na progresivní tendence v evropském uměleckém filmu snímky Skleněná oblaka a Holubice. Prvý z nich vyniká velkou obrazovou silou a poetičností – podobně jako Jasného Touha.
Historické drama je Vláčilovým hlavním žánrem (slavná trilogie z šedesátých let, Adelheid, Sirius, Stíny horkého léta, Albert). Filmům z přítomnosti se v podstatě vyhýbal (Hadí jed). Zaměřil se na adaptace českých spisovatelů (Vladislava Vančury, Vladimíra Körnera, Ladislava Fukse, Bohumila Říhy, Josefa Čapka), svérázně pojal žánr životopisného filmu (Koncert na konci léta, Mág), i když ne tak zdařile jako Jaromil Jireš (Lev s bílou hřívou). Vytvořil také několik hodnotných filmů s dětskými hrdiny (Holubice, Sirius, Pasáček z doliny).

V rámci české kinematografie stojí Vláčil poměrně osamoceně, bez zjevných předchůdců (snad Josef Rovenský, Václav Krška) a následovníků (Dušan Hanák). Vytváří plnohodnotnou moravskou paralelu k největším tvůrcům evropského uměleckého filmu, i k poetickým tendencím v československé kinematografii (Jiří Menzel, Juraj Jakubisko). Poetika a problémy Nové vlny mu byly cizí, vyděloval se z ní tematicky i esteticky. Vláčil nebyl (až na výjimky) avantgardním režisérem jako třeba Jean-Luc Godard nebo někteří představitelé nových vln, nepoužíval totiž ve velké míře vyloženě avantgardní stylové a narativní postupy. Originální kombinací osvědčených postupů však vytvořil specifický autorský styl.
František Vláčil se velkou část života potýkal s těžkou závislostí na alkoholu. Zemřel 28. ledna 1999 v Praze.

Recenze LA DAFNE - ND Brno

Zde naleznete recenzi slavnostní předpremiéry opery Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara LA DAFNE v brněnské Redutě; vyšla v Rovnosti.

Recenze - Harmonie

V aktuálním čísle HARMONIE (6/2011) najdete recenzi brněnského Velikonočního festivalu duchovní hudby (Telemannovy Lukášovy pašije).

Recenze v HARMONII

V aktuálním čísle Harmonie naleznete mou zevrubnou recenzi jamáckého Evžena Oněgina.

Recenze - Protimluv

V aktuálním čísle Protimluvu naleznete neaktuální recenzi lednového koncertu Janáčkovy filharmonie.

Turandot v ND Brno

Zde naleznete recenzi brněnské premiéry Beriovy verze Pucciniho opery Turandot.

Zlomil jsi osten smrti

Velikonoční festival duchovní hudby pokračoval ve středu 27. dubna koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Již na úvod je třeba předeslat, že prostor baziliky se na podobě koncertu podepsal pozitivně i negativně: krásný monumentální interiér umocňoval velkolepost oslavné duchovní hudby, zároveň však činil vlastní sdělení textu místy málo srozumitelným. Ale popořádku...

Velké ruské Velikonoce, úvodní předehra z pera N. A. Rimského-Korsakova, byla zároveň vrcholem večera. Skladbu, která jistě nejen mně v mnohém připomíná Janáčkovu Sinfoniettu, pojal výborný dirigent Marko Ivanović ve velmi pomalém tempu. Tím jí však nijak neubral na působivosti, spíš naopak: právě oním jaksi zadržovaným tempem držel posluchače v neustálém napětí až k pohansky mocnému závěru. Velmi dobře se mu také podařilo odstínit jednotlivé barvy orchestru - zejména působivé bylo střetávání líbezně znějících houslových melodií s těžkými žesti. Zároveň zde ukázal mistrovství v přizpůsobení způsobu interpretace skladby charakteru prostoru, v němž je skladba prováděna. Při vyšším tempu a zkrácených (respektive standardně dlouhých) pauzách by skladba nepochybně ztratila jasnost a čitelnost.

Velmi podařené bylo také Dvořákovo Te Deum. Zde mi slévání zvuků orchestru a sboru až tak nevadilo - možná místy dokonce přispělo k zesílení účinku kompozice. Jen závěrečné Alleluja znělo už dost abstraktně a mlhavě. Perfektní výkon zde předvedla sopranistka Pavla Vykopalová (intonační jistota, srozumitelnost), zkušený barytonista Ivan Kusjner zůstával (zejména v duetech) trochu v jejím stínu; ne však vlastní vinou - Vykopalová jej prostě "přezpívala".

Závěrečné Te Deum Antona Brucknera bylo především chytře rytmicky a dynamicky odstíněné. Akustika prostoru se však na této skladbě podepsala nejvíce - a to (zcela logicky) hlavně v závěrečné dvojité fuze. K zmíněným dvěma sólistům se zde přidali Peter Berger, jehož hlas se chrámovou lodí dobře nesl, a Kateřina Jalovcová, kterou jsem bohužel skoro vůbec neslyšel. I v kvartetu sólistů zde platilo to, co v předchozí skladbě: Pavla Vykopalová dominovala. Celkově vzato hodnotím koncert jako velký zážitek, akustické problémy byly vyváženy nasazením všech interpretů a jedinečnou atmosférou.

Premiéra TURANDOT v ND Brno

29. dubna bude mít v Janáčkově divadle premiéru Pucciniho evergreen Turandot. Český divák zde bude mít vůbec poprvé možnost slyšet závěr dokomponovaný Lucianem Beriem (dřív se hrával ten Alfanův a Toscaniniho). Celkově půjde asi o monumentální inscenaci, v některých momentech má být na jevišti největšího českého operního divadla až sto lidí. Hlavní roli bude při premiéře zpívat Eva Urbanová, na druhé premiéře pak maďarská diva Silvia Rálik (viz foto).

Lucie Vítková: Akcept

Dnes večer měla v Besedním domě premiéru absolventská skladba studentky JAMU Lucie Vítkové Akcept (skladba pro symfonický orchestr s akordeonem a bicí soupravou). Moravskou filharmonii dirigovala Ema Mikešová, na akordeon hrála sama skladatelka, bicí nástroje obsluhoval Jakub Tengler. Jde o témbrovou skladbu expresivního charakteru v mnohém připomínající polskou školu. Z pralesu smyčců hrajících navzájem příkře disonující několikatónové figury (v oddělených skupinách "vysokotónových" a "nízkotónových") probleskují výkřiky dřev a žesťů. Na dlouhé držené (podivně artikulované) tóny akordeonu odpovídají mohutné salvy a víření bicích nástrojů a různé jiné chtěné i nechtěné zvuky (akordeon samotný, vokální prvky, padající klíče v publiku, smích členů orchestru atd.). Celá kompozice spěje k otevřenému závěru, v němž si navzájem odpovídají samotný akordeon a bicí. Kdyby se tento závěr zkrátil na třetinu, působil by znepokojivým a ozvláštňujícím dojmem - při této délce však začínal trochu nudit.

Skladba spíš hledající než nacházející. Ale v pětadvaceti letech to tak asi má být.

Kontrabasový recitál - JAMU - 20/4/2011

Celý velmi podařený recitál otevřela konstrukce pro sólový kontrabas od současného švýcarského skladatele J.-F. Zbindena k poctě Johanna Sebastiana Bacha. Na ni šikovně navázala Sonáta pro violu da gamba (BWV 1028) od velkého kontrapunktika. Velkým překvapením pro mě byla Sonáta 1963 Američana Franka Prota. Skladba těžící z jazzu opravdu tvůrčím způsobem a kombinující obligátní pizzicato s klasickou hrou smyčcem byla zahraná výborně nejen Svobodou Bozduganovou, ale také na klavír doprovázející Marcelou Jelínkovou. Po přestávce následovaly dvě věty z Vaňhalova Koncertu D dur - absence orchestru mi zde ani nevadila, to spíš ty nedotažené trilky; Bozduganové zřejmě spíš vyhovují poněkud "fortelnější" kusy. Jedním takovým byla skladbička Motivy pro kontrabas sólo Emila Tabakova, významného bulharského kontrabasisty a dirigenta. Kompozice založená na bordunové technice využívající flažoletových pasáží a hry levou rukou přes prázdné struny mi evokovala skotskou lidovou hudbu; to je ale asi způsobené mojí neznalostí bulharského folklóru. Závěrečná Introdukce a Tarantela pro kontrabas a klavír Carla Franchiho byla po technické stránce vrcholem recitálu a i přes pár kiksů za ním udělala výbornou tečku.

Nová hudba k Erotikonu

Tady naleznete ukázku z hudebního doprovodu FORMY k Machatého filmovému opusu Erotikon (1929).
Ne, že bych měl něco proti historicky neukotvené filmové hudbě - naopak, právě podobné "nemístnosti" jsou často tím, co v rámci filmové formy funguje výborně (viz třeba Zdeněk Liška v Ďáblově pasti). Přijde mi ale, že Klusákova hudba k Erotikonu těžící z atonality je nepřekonatelná jak svou samostatnou hodnotou, tak tím, jak dokáže evokovat ducha dvacátých let.

Absolventský koncert - JAMU - 11/4/2011

Absolventský koncert houslisty Filipa Prechtla mi nebyl příliš jasný svou dramaturgickou koncepcí. První polovina patřila Brahmsovu Koncertu D dur, op. 77, jednomu z klasických, technicky i výrazově nejtěžších děl houslové literatury. Klavírní výtah zastupující tradičně orchestrální partituru realizovala Renata Ardaševová. Prechtl si na některých místech poněkud lámal zuby, přesto ukázal velkou muzikálnost a jak ustupovala tréma, byly jednotlivé věty čím dál lepší. Hlavní problém však představovala intonace: mladý houslista byl během celého Brahmse trochu pod tónem, tuto vadu na kráse neodstranilo ani perfektní vibrato. Po přestávce následovala „odlehčenější“ polovina večera – a to odlehčenější obsahově, nikoliv technicky. Carmen fantasy, op. 25 Pabla de Sarasate provázela opět špatná intonace a rytmické nepřesnosti v nejrychlejších pasážích. V posledních čtyřech skladbách populárního charakteru Prechtla doprovázela cimbálová muzika (Zdeněk Valášek, David Holub, Alena Tokarová, Piotr Zimnik a Michaela Lipárová). Hlavní téma z filmu Schindlerův seznam (od Johna Williamse) v Prechtlově aranžmá balancuje na hranici kýče; to samé se dá říct o podobných sentimentálních úpravách hudeb z filmů Poslední Mohykán a Mise (ta zazněla jako přídavek). To, co ve filmu ještě jakž takž funguje, prostě nejde přenést na koncertní podium – podobné operace jsou diskutabilní i v případě největších děl filmové hudby (třeba těch od Lišky a Prokofjeva), dvojnásob to platí o těch filmových hudbách, jejichž role ve snímku je pouze umocňovat patos romantických nebo hrdinných scén. Jednoznačně nejlepší z celého večera byl tak slavný Montiho Czardas v Prechtlově úpravě – zde nadějný houslista technicky exceloval (flažoletové sekvence neměly chybu), tempo bylo strhující, výraz také – škoda jen, že takových skladeb nebylo víc…

Oněgin (JAMU) - recenze - Rovnost

Zde naleznete recenzi Čajkovského Oněgina v podání Komorní opery HF JAMU. Omlouvám se za některé nesrovnalosti v článku - ty nejsou mým dílem (například fotografie není z mnou recenzovaného představení).

Recenze - HARMONIE

V dubnové HARMONII, která vyjde zítra, najdete moji obsáhlou recenzi Figarovy svatby v ND Brno.

Absolventský koncert - JAMU - 30/03/11

Celý recitál začal skladbou, kterou mnozí klavírní virtuózové ukončují svou kariéru. S Beethovenovou Sonátou A dur, op. 101, jedním z dvaatřiceti evangelií Nového zákona klavírní literatury, se Zuzana Bouřilová vypořádala se ctí, i když jí ještě trochu chybí schopnost výstavby větších celků. Naopak Sonáta pro flétnu a klavír, H. 306 Bohuslava Martinů, v níž spoluúčinkovala Veronika Klírová, byla zahrána svěže, s typickým střídáním lehce melancholických a rytmicky pregnantních frází; souhra byla až na výjimky bezchybná. Dvě nokturna (č. 1 H dur a č. 2 As dur) z Chopinova opusu 32 nepostrádala potřebnou lehkost v pravé ruce a správnou pedalizaci. Závěrečná Sonáta b moll, op. 35 téhož autora ukázala, že Bouřilová si i přes své mládí umí poradit se skladbou vrcholné náročnosti. Bouřlivá první věta, virtuózní scherzo tanečního charakteru, slavný smuteční pochod třetí věty i strhující finále – vše bylo zahráno výborně.

Juliette v ND Brno

Nastudování jedné z nejlepších oper Bohuslava Martinů představuje v konzervativní dramaturgii brněnského Národního divadla vítaný odklon od tradiční linie a zároveň možná předznamenává konzervaci nového (martinůovského) trendu. Inscenace dopadla velmi solidně zejména zásluhou režijně-scénografického dua Jiří Nekvasil - Daniel Dvořák. Scéna sestávající ze tří velmi rozdílných řešení jednotlivých dějství byla výtvarně působivá (rezonovala samozřejmě se surrealismem, i když v druhém, "makovicovém" dějství trochu lacině) a zároveň funkční. Co se jednotlivých pěveckých výkonů týče, dominoval Peter Berger v hlavní roli Michela; je však otázka, zda podobné monumentální role jsou přesně tím, co jeho typu vyhovuje. Jakub Klecker vedl orchestr zkušeně, ale ne bez chyb (zejména v prvním dějství). Každopádně si 2. dubna nenechte ujít poslední reprízu v této sezóně.

Janáček ve filmu

Několik filmů, kde nějak výrazněji figuruje Janáček nebo jeho hudba:

Říkadla (Eduard Hofman, ČSR, 1949)
Leoš Janáček (Drahoslav Holub, ČSR, 1954)

Věc Makropulos (Václav Kašlík, ČSSR, 1966)

Zápisník zmizelého (Václav Kašlík, ČSSR, 1969)

Leoš Janáček (Jaromil Jireš, ČSSR, 1973)

Sinfonietta (Boris Moravec, ČSSR, 1973)

Liška Bystrouška (ČSSR, 1973)

Poslední žáci Janáčkovi (ČSSR, 1974)

Zápisník zmizelého (Jaromil Jireš, ČSSR, 1979)

Její Pastrorkyňa (Eva Marie Bergerová, 1983)

Lev s bílou hřívou (Jaromil Jireš, ČSSR, 1986)

Po zarostlém chodníčku (Jaromil Jireš, ČSSR, 1987)

Lašské tance (Jan Urbášek, ČSR, 1991)

Zápisník zmizelého (A Diary of One Who Disappeared, 2003)

Příhody lišky Bystroušky (The Cunning Little Vixen, Geoff Dunbar, VB, 2003)

Bohužel se většina z nich moc nedá sehnat...

Figarova svatba v NDB - recenze

Zde naleznete recenzi první brněnské inscenace Figarovy svatby po 23 letech.

Oněgin - Komorní opera JAMU

V neděli 27. března v 19 hodin bude v divadle Barka uvedena premiéra opery ONĚGIN Pjotra Iljiče Čajkovského. Inscenace bude reprízována v úterý 29. 3., čtvrtek 31. 3. a v pátek 1. 4. 2011, vždy v 19 hodin. Jde o největší projekt v historii Komorní opery Hudební fakulty JAMU, která jím oslaví šedesátileté výročí svého založení. Inscenace vyžaduje více než sto účinkujících. Režírovat bude Tomáš Pilař, dirigovat Zuzana Pirnerová. Zde naleznete trailer.

Hudební čtvrtek

Jenom velmi krátce o čtvrtečním pozdním odpoledni a večeru nabitém hudbou. Brněnský Dům umění se od pěti hodin plnil nejen výbornou hudbou (taneční projekt Oorphane), ale také vůní tepelně upravované zeleniny. Dýňový démon ve vegetariánské restauraci, další komorní opera dua Kyas-Drábek, v sobě spojuje parodii s melancholií. Tento postmoderní amalgám nejzřetelněji odkazuje na Janáčka (obliba "sčasovek" i typických harmonií), v intertextuální rovině pak na Wagnera (Bayreuth, Gesamtkunswerk). Obě hlavní role (Majitel a Dýně) byly zazpívány Lucií Kašpárkovou a Janem Šťávou výborně. Druhý jmenovaný mě navíc přesvědčil, že pokud není špatně režijně vedený (jako ve Figarově svatbě), dokáže zahrát přirozeně a přesvědčivě.

Koncert dua Praesenz/Intercom (Jan-Filip Ťupa - violoncello, Reto Staub - klavír) konaný v rámci Expozice nové hudby byl zaměřený na skladby v časovém rozmezí od šedesátých let do současnosti. Durations Mortona Feldmana je meditativní "charakteristický kus" založený na flažoletech. Prostý prostor Miroslava Srnky a Sincronie Franka Donatoniho jsou skladby strukturovanějšího charakteru, posluchačsky náročnější, rozměrnější. Fragment II Petera Grahama byl podle mě z celého večera nejpůsobivější... Sonata Elliotta Cartera se nejvíc blížila skladbě v tradičním pojetí, poskytla rovněž prostor pro ukázku výborné hráčské techniky. Druhá půlka večera byla ve znamení skladeb náročných na provedení i na poslouchání. To platí hlavně pro Zimmermannovo Intercomunicazione; Romancendres Heinze Holligera ukazují extrémní možnosti hry na oba nástroje. Projev obou interpretů byl energický, variabilní a plný nasazení.

Komedianti a Gianni Schicchi - recenze

Brněnské Národní divadlo ozvláštnilo svůj operní provoz večerem složeným z dvou jednoaktových oper, které představují možný počátek a konec stylu zvaného verismus. Leoncavallovi Komedianti a Pucciniho Gianni Schicchi (provedené v opačném pořadí) režisér Ondřej Havelka koncepčně spojil na bázi modelu „divadla v divadle“. To se mu podařilo výtečně, nešlo o pouhou dramaturgickou manýru – na tomto modelu jsou Komedianti ostatně založení. Bylo radostí sledovat, jak této promyšlené hry s divákem využívá. Havelka také umí pracovat s videoprojekcí, což ukázal už před rokem v Netopýrovi. Scéna Martina Černého, která po otočení obě opery spojovala, byla funkční a přitom nápaditá, pracovala zejména s iluzí hloubky jeviště. Viděli jsme, že i tradičněji pojatá „realistická“ scénografie může být stále umělecky působivá. Michaela Hořejší navrhla kostýmy, které odkazovaly na všechno možné: sedmnácté století místo třináctého, commedii dell´arte i konec století devatenáctého. Pěvecky vynikali zejména Jiří Sulženko coby lstivý Schicchi, Pavla Vykopalová v dvojroli Nedda/Kolombína (v průběhu večera se rozezpívala a zazářila v tu pravou chvíli – tedy ke konci) a Roman Janál jako Silvio. Jindy výtečné sbory byly tentokrát poněkud slabší. Jedinou výtku směřuji na adresu tradičně nefunkčního panelu pro překlad libreta.

Figarova svatba po 23 letech

V nastoupené dramaturgické linii zaměřené na "první" vídeňskou školu hodlá Národní divadlo Brno pokračovat premiérou Figarovy svatby v pátek 25. února. Podle všeho půjde opět o "aktualizaci" tématu přenesením do moderního (současného) prostředí. V Haydnově Lékárníkovi to docela vyšlo, ale nerodí se tady kopírováním zahraničních vzorů podivná manýra, "progresivní" stereotyp?

90. léta. Vila Tugendhat přenesená na jeviště Mahenova divadla je obsazena zahraniční mafií. Figaro i jeho pán jsou přistěhovalci, zato Zuzanka, Antonio a Barbarina jsou Moraváci jak poleno. Rokokové reminiscence se objeví alespoň ve velké party na konci 3. dějství.
Moc si to ještě neumím představit, ale snad to nebude tak zlé...

Divoký lov krále Stacha

Běloruský film Divoký lov krále Stacha Valerije Rubinčika představuje v oblasti filmové hudby poměrně neznámý klenot. Pokud byste náhodou měli možnost ho vidět, vřele doporučuji tak učinit...

Kabinet Janáček

Cyklus originálních debat o velkém moravském skladateli - Kabinet Janáček - bude pokračovat toto úterý od 18:00 v Huse na provázku. Průvodci večerem jsou prof. Miloš Štědroň a Pavlína Sedláčková. Lísky je možné sehnat (pokud ještě nějaké jsou) zadarmo přímo v pokladně divadla.

Haydn: Stvoření - recenze

Zde naleznete recenzi inscenace Haydnova Stvoření v ND Brno.

Novoroční koncert - recenze

V aktuálním čísle Harmonie (2/2011) najdete moji recenzi novoročního koncertu brněnské filharmonie (Smetana, Dvořák, Suk, Janáček, Martinů).

Kabinet Janáček

Třetí díl originálních debat Kabinet Janáček konaných v Huse na provázku byl zase výborný. Spousta otázek zůstala (díky současnému stavu janáčkovského bádání) nezodpovězena: Jak velký byl vliv folklóru na malého Janáčka (než v 11 letech odešel do Brna)? Navštěvoval Hukvaldy během následujících 16 let? Je skutečně pravda, že konkrétní stopy folklóru nejde v jeho zralých dílech najít?

V publiku se objevil i Milan Uhde, ale po čtvrt hodině zmizel...

Koncert posluchačů JAMU 13/1/11

Ten, kdo dal dnes večer přednost koncertu posluchačů JAMU před brněnskou filharmonií, jistě nemusel litovat. Důvody jsou minimálně dva: 1) slyšel solidní výkony fagotistů Aleše Novotného a Pavla Horáka, 2) slyšel skladby v našem běžném koncertním provozu (snad až na Weberův fagotový koncert) neobvyklé. První polovina večera (již zmíněný Weber + Koncert pro fagot a smyčce Gordona Jacoba) byla vlastně jakýmsi polotovarem - sólový fagot s klavírem zvuk orchestru nenahradí, pro exhibici nástrojové techniky však taková sestava stačí. Naproti tomu po přestávce zazněla tři krátká ale pozoruhodná díl(k)a. Meditativní Trois piéces Charlese Koechlina byly vystřídány krátkým ale brilantně napsaným Scherzem u nás v podstatě neznámého současného skladatele Olega Miroschnikova. Závěr (a vrchol) večera patřil Poemě Elbrus bývalého pedagoga JAMU Františka X. Thuriho. Ti, kdo (stejně jako já) znali "posledního žijícího barokního skladatele" pouze jako recyklátora kompozičních postupů 18. století, museli být (stejně jako já) mile překvapeni. Na malé ploše čtyř přibližně dvouminutových částí se Thurimu podařilo skloubit řadu orientálních (jde přece o kavkazskou horu, že) i jiných folklórních prvků.

P. S. Druhá věta zněla jako Janáčkovo Mládí upravené pro hoboj, fagot a klarinet.

Barokní mistři - recenze

Po příjezdu do Brna jsem radostně seznal, že kulturní čtrnáctideník A2 (ADVOJKA) otiskl mou mikrorecenzi koncertu Barokní mistři.

Novoroční koncert

Novoroční "vlastenecký" koncert brněnských filharmoniků se povedl. Skvělý Smetana, slabší Martinů. Lašské tance moc dvořákovské. Přípitek, ovace ve stoje a tak. Více v recenzi, která vyjde v Harmonii.