čtvrtek 31. března 2011

Recenze - HARMONIE


V dubnové HARMONII, která vyjde zítra, najdete moji obsáhlou recenzi Figarovy svatby v ND Brno.

středa 30. března 2011

Absolventský koncert - JAMU - 30/03/11

Celý recitál začal skladbou, kterou mnozí klavírní virtuózové ukončují svou kariéru. S Beethovenovou Sonátou A dur, op. 101, jedním z dvaatřiceti evangelií Nového zákona klavírní literatury, se Zuzana Bouřilová vypořádala se ctí, i když jí ještě trochu chybí schopnost výstavby větších celků. Naopak Sonáta pro flétnu a klavír, H. 306 Bohuslava Martinů, v níž spoluúčinkovala Veronika Klírová, byla zahrána svěže, s typickým střídáním lehce melancholických a rytmicky pregnantních frází; souhra byla až na výjimky bezchybná. Dvě nokturna (č. 1 H dur a č. 2 As dur) z Chopinova opusu 32 nepostrádala potřebnou lehkost v pravé ruce a správnou pedalizaci. Závěrečná Sonáta b moll, op. 35 téhož autora ukázala, že Bouřilová si i přes své mládí umí poradit se skladbou vrcholné náročnosti. Bouřlivá první věta, virtuózní scherzo tanečního charakteru, slavný smuteční pochod třetí věty i strhující finále – vše bylo zahráno výborně.

Juliette v ND Brno

Nastudování jedné z nejlepších oper Bohuslava Martinů představuje v konzervativní dramaturgii brněnského Národního divadla vítaný odklon od tradiční linie a zároveň možná předznamenává konzervaci nového (martinůovského) trendu. Inscenace dopadla velmi solidně zejména zásluhou režijně-scénografického dua Jiří Nekvasil - Daniel Dvořák. Scéna sestávající ze tří velmi rozdílných řešení jednotlivých dějství byla výtvarně působivá (rezonovala samozřejmě se surrealismem, i když v druhém, "makovicovém" dějství trochu lacině) a zároveň funkční. Co se jednotlivých pěveckých výkonů týče, dominoval Peter Berger v hlavní roli Michela; je však otázka, zda podobné monumentální role jsou přesně tím, co jeho typu vyhovuje. Jakub Klecker vedl orchestr zkušeně, ale ne bez chyb (zejména v prvním dějství). Každopádně si 2. dubna nenechte ujít poslední reprízu v této sezóně.

pátek 18. března 2011

Janáček ve filmu


Několik filmů, kde nějak výrazněji figuruje Janáček nebo jeho hudba:

Říkadla (Eduard Hofman, ČSR, 1949)
Leoš Janáček
(Drahoslav Holub, ČSR, 1954)
Věc Makropulos (Václav Kašlík, ČSSR, 1966)
Zápisník zmizelého (Václav Kašlík, ČSSR, 1969)
Leoš Janáček (Jaromil Jireš, ČSSR, 1973)
Sinfonietta (Boris Moravec, ČSSR, 1973)
Liška Bystrouška (ČSSR, 1973)
Poslední žáci Janáčkovi (ČSSR, 1974)
Zápisník zmizelého (Jaromil Jireš, ČSSR, 1979)
Její Pastrorkyňa (Eva Marie Bergerová, 1983)
Lev s bílou hřívou (Jaromil Jireš, ČSSR, 1986)
Po zarostlém chodníčku (Jaromil Jireš, ČSSR, 1987)
Lašské tance (Jan Urbášek, ČSR, 1991)
Zápisník zmizelého (A Diary of One Who Disappeared, 2003)
Příhody lišky Bystroušky (The Cunning Little Vixen, Geoff Dunbar, VB, 2003)

Bohužel se většina z nich moc nedá sehnat...


úterý 8. března 2011

Figarova svatba v NDB - recenze

Zde naleznete recenzi první brněnské inscenace Figarovy svatby po 23 letech.

pondělí 7. března 2011

Oněgin - Komorní opera JAMU

V neděli 27. března v 19 hodin bude v divadle Barka uvedena premiéra opery ONĚGIN Pjotra Iljiče Čajkovského. Inscenace bude reprízována v úterý 29. 3., čtvrtek 31. 3. a v pátek 1. 4. 2011, vždy v 19 hodin. Jde o největší projekt v historii Komorní opery Hudební fakulty JAMU, která jím oslaví šedesátileté výročí svého založení. Inscenace vyžaduje více než sto účinkujících. Režírovat bude Tomáš Pilař, dirigovat Zuzana Pirnerová. Zde naleznete trailer.

sobota 5. března 2011

Hudební čtvrtek

Jenom velmi krátce o čtvrtečním pozdním odpoledni a večeru nabitém hudbou. Brněnský Dům umění se od pěti hodin plnil nejen výbornou hudbou (taneční projekt Oorphane), ale také vůní tepelně upravované zeleniny. Dýňový démon ve vegetariánské restauraci, další komorní opera dua Kyas-Drábek, v sobě spojuje parodii s melancholií. Tento postmoderní amalgám nejzřetelněji odkazuje na Janáčka (obliba "sčasovek" i typických harmonií), v intertextuální rovině pak na Wagnera (Bayreuth, Gesamtkunswerk). Obě hlavní role (Majitel a Dýně) byly zazpívány Lucií Kašpárkovou a Janem Šťávou výborně. Druhý jmenovaný mě navíc přesvědčil, že pokud není špatně režijně vedený (jako ve Figarově svatbě), dokáže zahrát přirozeně a přesvědčivě.

Koncert dua Praesenz/Intercom (Jan-Filip Ťupa - violoncello, Reto Staub - klavír) konaný v rámci Expozice nové hudby byl zaměřený na skladby v časovém rozmezí od šedesátých let do současnosti. Durations Mortona Feldmana je meditativní "charakteristický kus" založený na flažoletech. Prostý prostor Miroslava Srnky a Sincronie Franka Donatoniho jsou skladby strukturovanějšího charakteru, posluchačsky náročnější, rozměrnější. Fragment II Petera Grahama byl podle mě z celého večera nejpůsobivější... Sonata Elliotta Cartera se nejvíc blížila skladbě v tradičním pojetí, poskytla rovněž prostor pro ukázku výborné hráčské techniky. Druhá půlka večera byla ve znamení skladeb náročných na provedení i na poslouchání. To platí hlavně pro Zimmermannovo Intercomunicazione; Romancendres Heinze Holligera ukazují extrémní možnosti hry na oba nástroje. Projev obou interpretů byl energický, variabilní a plný nasazení.

středa 2. března 2011

Komedianti a Gianni Schicchi - recenze

Brněnské Národní divadlo ozvláštnilo svůj operní provoz večerem složeným z dvou jednoaktových oper, které představují možný počátek a konec stylu zvaného verismus. Leoncavallovi Komedianti a Pucciniho Gianni Schicchi (provedené v opačném pořadí) režisér Ondřej Havelka koncepčně spojil na bázi modelu „divadla v divadle“. To se mu podařilo výtečně, nešlo o pouhou dramaturgickou manýru – na tomto modelu jsou Komedianti ostatně založení. Bylo radostí sledovat, jak této promyšlené hry s divákem využívá. Havelka také umí pracovat s videoprojekcí, což ukázal už před rokem v Netopýrovi. Scéna Martina Černého, která po otočení obě opery spojovala, byla funkční a přitom nápaditá, pracovala zejména s iluzí hloubky jeviště. Viděli jsme, že i tradičněji pojatá „realistická“ scénografie může být stále umělecky působivá. Michaela Hořejší navrhla kostýmy, které odkazovaly na všechno možné: sedmnácté století místo třináctého, commedii dell´arte i konec století devatenáctého. Pěvecky vynikali zejména Jiří Sulženko coby lstivý Schicchi, Pavla Vykopalová v dvojroli Nedda/Kolombína (v průběhu večera se rozezpívala a zazářila v tu pravou chvíli – tedy ke konci) a Roman Janál jako Silvio. Jindy výtečné sbory byly tentokrát poněkud slabší. Jedinou výtku směřuji na adresu tradičně nefunkčního panelu pro překlad libreta.