Zlomil jsi osten smrti

Velikonoční festival duchovní hudby pokračoval ve středu 27. dubna koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Již na úvod je třeba předeslat, že prostor baziliky se na podobě koncertu podepsal pozitivně i negativně: krásný monumentální interiér umocňoval velkolepost oslavné duchovní hudby, zároveň však činil vlastní sdělení textu místy málo srozumitelným. Ale popořádku...

Velké ruské Velikonoce, úvodní předehra z pera N. A. Rimského-Korsakova, byla zároveň vrcholem večera. Skladbu, která jistě nejen mně v mnohém připomíná Janáčkovu Sinfoniettu, pojal výborný dirigent Marko Ivanović ve velmi pomalém tempu. Tím jí však nijak neubral na působivosti, spíš naopak: právě oním jaksi zadržovaným tempem držel posluchače v neustálém napětí až k pohansky mocnému závěru. Velmi dobře se mu také podařilo odstínit jednotlivé barvy orchestru - zejména působivé bylo střetávání líbezně znějících houslových melodií s těžkými žesti. Zároveň zde ukázal mistrovství v přizpůsobení způsobu interpretace skladby charakteru prostoru, v němž je skladba prováděna. Při vyšším tempu a zkrácených (respektive standardně dlouhých) pauzách by skladba nepochybně ztratila jasnost a čitelnost.

Velmi podařené bylo také Dvořákovo Te Deum. Zde mi slévání zvuků orchestru a sboru až tak nevadilo - možná místy dokonce přispělo k zesílení účinku kompozice. Jen závěrečné Alleluja znělo už dost abstraktně a mlhavě. Perfektní výkon zde předvedla sopranistka Pavla Vykopalová (intonační jistota, srozumitelnost), zkušený barytonista Ivan Kusjner zůstával (zejména v duetech) trochu v jejím stínu; ne však vlastní vinou - Vykopalová jej prostě "přezpívala".

Závěrečné Te Deum Antona Brucknera bylo především chytře rytmicky a dynamicky odstíněné. Akustika prostoru se však na této skladbě podepsala nejvíce - a to (zcela logicky) hlavně v závěrečné dvojité fuze. K zmíněným dvěma sólistům se zde přidali Peter Berger, jehož hlas se chrámovou lodí dobře nesl, a Kateřina Jalovcová, kterou jsem bohužel skoro vůbec neslyšel. I v kvartetu sólistů zde platilo to, co v předchozí skladbě: Pavla Vykopalová dominovala. Celkově vzato hodnotím koncert jako velký zážitek, akustické problémy byly vyváženy nasazením všech interpretů a jedinečnou atmosférou.

Premiéra TURANDOT v ND Brno

29. dubna bude mít v Janáčkově divadle premiéru Pucciniho evergreen Turandot. Český divák zde bude mít vůbec poprvé možnost slyšet závěr dokomponovaný Lucianem Beriem (dřív se hrával ten Alfanův a Toscaniniho). Celkově půjde asi o monumentální inscenaci, v některých momentech má být na jevišti největšího českého operního divadla až sto lidí. Hlavní roli bude při premiéře zpívat Eva Urbanová, na druhé premiéře pak maďarská diva Silvia Rálik (viz foto).

Lucie Vítková: Akcept

Dnes večer měla v Besedním domě premiéru absolventská skladba studentky JAMU Lucie Vítkové Akcept (skladba pro symfonický orchestr s akordeonem a bicí soupravou). Moravskou filharmonii dirigovala Ema Mikešová, na akordeon hrála sama skladatelka, bicí nástroje obsluhoval Jakub Tengler. Jde o témbrovou skladbu expresivního charakteru v mnohém připomínající polskou školu. Z pralesu smyčců hrajících navzájem příkře disonující několikatónové figury (v oddělených skupinách "vysokotónových" a "nízkotónových") probleskují výkřiky dřev a žesťů. Na dlouhé držené (podivně artikulované) tóny akordeonu odpovídají mohutné salvy a víření bicích nástrojů a různé jiné chtěné i nechtěné zvuky (akordeon samotný, vokální prvky, padající klíče v publiku, smích členů orchestru atd.). Celá kompozice spěje k otevřenému závěru, v němž si navzájem odpovídají samotný akordeon a bicí. Kdyby se tento závěr zkrátil na třetinu, působil by znepokojivým a ozvláštňujícím dojmem - při této délce však začínal trochu nudit.

Skladba spíš hledající než nacházející. Ale v pětadvaceti letech to tak asi má být.

Kontrabasový recitál - JAMU - 20/4/2011

Celý velmi podařený recitál otevřela konstrukce pro sólový kontrabas od současného švýcarského skladatele J.-F. Zbindena k poctě Johanna Sebastiana Bacha. Na ni šikovně navázala Sonáta pro violu da gamba (BWV 1028) od velkého kontrapunktika. Velkým překvapením pro mě byla Sonáta 1963 Američana Franka Prota. Skladba těžící z jazzu opravdu tvůrčím způsobem a kombinující obligátní pizzicato s klasickou hrou smyčcem byla zahraná výborně nejen Svobodou Bozduganovou, ale také na klavír doprovázející Marcelou Jelínkovou. Po přestávce následovaly dvě věty z Vaňhalova Koncertu D dur - absence orchestru mi zde ani nevadila, to spíš ty nedotažené trilky; Bozduganové zřejmě spíš vyhovují poněkud "fortelnější" kusy. Jedním takovým byla skladbička Motivy pro kontrabas sólo Emila Tabakova, významného bulharského kontrabasisty a dirigenta. Kompozice založená na bordunové technice využívající flažoletových pasáží a hry levou rukou přes prázdné struny mi evokovala skotskou lidovou hudbu; to je ale asi způsobené mojí neznalostí bulharského folklóru. Závěrečná Introdukce a Tarantela pro kontrabas a klavír Carla Franchiho byla po technické stránce vrcholem recitálu a i přes pár kiksů za ním udělala výbornou tečku.

Nová hudba k Erotikonu

Tady naleznete ukázku z hudebního doprovodu FORMY k Machatého filmovému opusu Erotikon (1929).
Ne, že bych měl něco proti historicky neukotvené filmové hudbě - naopak, právě podobné "nemístnosti" jsou často tím, co v rámci filmové formy funguje výborně (viz třeba Zdeněk Liška v Ďáblově pasti). Přijde mi ale, že Klusákova hudba k Erotikonu těžící z atonality je nepřekonatelná jak svou samostatnou hodnotou, tak tím, jak dokáže evokovat ducha dvacátých let.

Absolventský koncert - JAMU - 11/4/2011

Absolventský koncert houslisty Filipa Prechtla mi nebyl příliš jasný svou dramaturgickou koncepcí. První polovina patřila Brahmsovu Koncertu D dur, op. 77, jednomu z klasických, technicky i výrazově nejtěžších děl houslové literatury. Klavírní výtah zastupující tradičně orchestrální partituru realizovala Renata Ardaševová. Prechtl si na některých místech poněkud lámal zuby, přesto ukázal velkou muzikálnost a jak ustupovala tréma, byly jednotlivé věty čím dál lepší. Hlavní problém však představovala intonace: mladý houslista byl během celého Brahmse trochu pod tónem, tuto vadu na kráse neodstranilo ani perfektní vibrato. Po přestávce následovala „odlehčenější“ polovina večera – a to odlehčenější obsahově, nikoliv technicky. Carmen fantasy, op. 25 Pabla de Sarasate provázela opět špatná intonace a rytmické nepřesnosti v nejrychlejších pasážích. V posledních čtyřech skladbách populárního charakteru Prechtla doprovázela cimbálová muzika (Zdeněk Valášek, David Holub, Alena Tokarová, Piotr Zimnik a Michaela Lipárová). Hlavní téma z filmu Schindlerův seznam (od Johna Williamse) v Prechtlově aranžmá balancuje na hranici kýče; to samé se dá říct o podobných sentimentálních úpravách hudeb z filmů Poslední Mohykán a Mise (ta zazněla jako přídavek). To, co ve filmu ještě jakž takž funguje, prostě nejde přenést na koncertní podium – podobné operace jsou diskutabilní i v případě největších děl filmové hudby (třeba těch od Lišky a Prokofjeva), dvojnásob to platí o těch filmových hudbách, jejichž role ve snímku je pouze umocňovat patos romantických nebo hrdinných scén. Jednoznačně nejlepší z celého večera byl tak slavný Montiho Czardas v Prechtlově úpravě – zde nadějný houslista technicky exceloval (flažoletové sekvence neměly chybu), tempo bylo strhující, výraz také – škoda jen, že takových skladeb nebylo víc…

Oněgin (JAMU) - recenze - Rovnost

Zde naleznete recenzi Čajkovského Oněgina v podání Komorní opery HF JAMU. Omlouvám se za některé nesrovnalosti v článku - ty nejsou mým dílem (například fotografie není z mnou recenzovaného představení).