pondělí 18. října 2010

Průvodní slovo k Moravskému podzimu

Zde níže naleznete mé původní průvodní slovo ke koncertu České filharmonie na festivalu Moravský podzim 2010, které nakonec nebylo použito:

Leoš Svárovský (narozen 1961) byl na HAMU žákem slavného V. Neumanna. Svoji kariéru začal v pražském Národním divadle jako asistent Z. Košlera. Poté působil už jako šéfdirigent u mnoha vynikajících českých a slovenských orchestrů. Spolupráce s Českou filharmonií trvá od roku 2001 a přinesla plody v podobě úspěšného nastudování několika náročných titulů.

Jako dirigent vystupoval v řadě evropských zemí, ve Spojených státech amerických, v Jižní Americe a na Dálném východě. Hostoval také u mnoha českých i světových orchestrů a je pravidelně zván k účinkování na prvotřídních českých i zahraničních festivalech. Nyní působí jako stálý hostující dirigent Slovenské filharmónie a čestný člen Filharmonie Brno. Je dirigentem vynikající muzikality a jasného gesta s výbornou znalostí repertoáru stylové i žánrové šíře.

Sophia Jaffé (narozena 1980) poprvé vystoupila na veřejnosti v sedmi letech – a to hned v sále Berlínských filharmoniků. Na klavír ji tehdy doprovázel Gerd Albrecht… Hru na housle studovala na berlínské Hudební akademii Hanse Eislera. Je nositelkou řady národních i mezinárodních ocenění, jako sólistka nebo členka komorních souborů bývá často zvána na významné evropské festivaly. Koncertovala na mnoha rozličných místech naší planety, například ve Francii, Izraeli, Číně a Spojených státech amerických. Ve svých třiceti letech má za sebou Jaffé spolupráci s několika špičkovými hudebními tělesy a dirigenty (za všechny jmenujme třeba Stuttgarter Kammerorchester pod taktovkou D. R. Daviese). V jejím repertoáru jsou rovnou měrou zastoupeni klasikové houslové literatury posledních tří století. Jaffé je známá přesvědčivým skloubením vybroušené techniky s citovým prožitkem a hlubokou výpovědí.

Moravský rodák Klement Slavický (1910–1999) pocházel z hudební rodiny – jeho otec byl přímým Janáčkovým žákem. V roce 1931 se mu splnil sen, když začal studovat skladbu na mistrovské škole u J. Suka. Po absolvování studia pracoval v Československém rozhlasu jako hudební režisér a dramaturg až do roku 1951, kdy musel místo z politických důvodů opustit. Téhož roku byl také vyloučen ze Svazu československých skladatelů a tím pádem na jistou dobu i z hudebního života. Tehdy se skladatelsky vrací ke svému hlavnímu inspiračnímu zdroji – moravské lidové hudbě, jejíhož ducha do sebe nasával už od dětství a jejíž idiomy přirozeně přetavoval do vlastního hudebního jazyka. Lidové melodie (podobně jako zralý Janáček) doslovně necituje, pouze přebírá některé jejich typické znaky, zejména modalitu a pregnantní rytmus.

Moravské taneční fantazie (1951) mají k vládnoucí estetické doktríně své doby paradoxní vztah: přestože rozhodně nejsou skladbou zařaditelnou do kolonky „soc-real“, k jejich velké popularitě jim pomohlo právě to, že vzorově splňují hlavní předpoklad „socialistického“ umění – to jest, že vycházejí z lidového umění a tím pádem jsou (nebo spíše měly by být) schopny oslovit široké lidové masy. Trojdílnost se projevuje nejen ve formě skladby jako celku, ale také ve struktuře jednotlivých vět. První věta (Vivo, feroce) vzdáleně připomíná atmosféru Dvořákových Slovanských tanců. Po úvodním ohnivém orchestrálním tutti následuje zpěvnější lyrická část, která ústí až do vypjatě vášnivých momentů ne nepodobných Čajkovského symfoniím a poté repríza úvodního dílu. Druhá věta (Grave) má opačný průběh než předchozí. Pochmurný těžký začátek plný bolestné touhy směřuje za monotónního doprovodu na těžkých dobách do zářivé taneční části s přiznávkovým doprovodem. Závěr zní jako stylizovaný smuteční pochod. Třetí věta (Molto vivo) má stejný půdorys jako věta první. Po razantním „janáčkovském“ úvodu a rozmáchlém gestu středního dílu skladba graduje k frenetickému závěru.

Slavomír Hořínka (narozen 1980) patří k nejmladší generaci českých skladatelů. Vystudoval hru na housle na pardubické konzervatoři a poté skladbu na HAMU u prof. I. Kurze. Během studia absolvoval také tříměsíční stáž na Conservatorium van Amsterdam. V roce 2008 dokončil doktorandské studium skladby a teorie skladby u doc. H. Bartoně (HAMU). Jeho tvorba (komorní nebo orchestrální) vždy tak nebo onak tíhne k označení duchovní – ať už jde o přímou vazbu na duchovní text nebo jen o volnou inspiraci jím. Pro jeho tvorbu jsou také charakteristické různé historizující reminiscence v pojetí melodické linie (gregoriánský chorál, synagogální zpěv aj.). Hořínkovy skladby uvedly řady orchestrů a souborů (Komorní orchestr Berg, Moens Ensemble, Puellae Cantantes a jiné). Hořínka je i přes svůj relativně nízký věk nositelem řady ocenění.
Koncert pro housle a orchestr Slova Kříže (2010) vznikl přímo na objednávku festivalu Moravský podzim; tento večer je tedy jeho světovou premiérou. Jde o jednovětou kompozici, jejímž inspiračním zdrojem je tzv. sedm posledních slov Krista na kříži. Díky tomu je skladba vnitřně členěna do sedmi dílů (Samota, Soucit, Něžnost, Bolest, Nářek, Oběť, Vzkříšení). Sám autor říká: „Nejde mi o popis, ale spíše o rozjímání nad jednotlivými výroky z Písma. Proto také mají jednotlivé části názvy, které jsou z mého pohledu esencí těchto výroků, ale pro někoho jiného třeba ne.“ Hlavním formotvorným principem i kompoziční technikou této skladby je výběr a s ním spojené omezení použitých prostředků. Ten se projevuje jednak jako horizontální a vertikální výběr intervalů, ale také například v oblasti instrumentace – Hořínka nepoužívá celý orchestr, ale různé skupiny v různých částech.

Josef Suk (1874 – 1935) byl jedním ze zakladatelů moderní české hudby. Svým absolutním chápáním hudby a přirozenou muzikalitou navazoval zejména na A. Dvořáka, jehož byl žákem a zetěm. Na rozdíl od Janáčka nebo Nováka nebyl skladatelem revolučním, jeho tvůrčí cesta spočívala spíše v rozvíjení a domýšlení tradičních útvarů a v práci s izolovaně chápanými hlasy. Po romantickém období se kolem roku 1906 jeho projev začíná výrazně individualizovat a oprošťovat od předchozích vlivů. Byl mistrem instrumentace (stejně tak jako jeho učitel), podnět pro hudební myšlenky čerpal přímo ze zvuku, z barvy nástroje. Ve svých vrcholných dílech – druhém smyčcovém kvartetu, Epilogu a zejména v geniálním Zrání – dospěl k nebývalé a odvážné harmonické komplikovanosti, jež představovala svébytnou paralelu k dění v soudobé moderní evropské hudbě.

Pohádka zimního večera (1894) náleží mezi Sukova raná, dá se říci učňovská díla. Jeho námětem je Shakespearova v 19. století velmi populární tragikomedie s pastorálními rysy. Nastiňme aspoň ve zkratce synopsi této hry: král nechá v záchvatu žárlivosti uvěznit svou ženu, pohádá se s přítelem a dceru nechá odvést do ciziny, kde ji pak vychovává pastýř. Příběh končí šťastně: přátelé se usmíří, ukáže se, že manželka nezemřela a mladí lidé uzavřou sňatek. Název nám zřejmě má připomínat, že jde o příběh, který vypravovali rodiče v zimě dětem u ohně.
Jednovětá kompozice začíná sestupnými figurami smyčců, které snad evokují atmosféru zimního večera a přenášejí nás do prostředí samotného příběhu. Přicházejí zlověstné tympány a hoboj, který přebírá klarinetový motiv rozvíjený poté jinými nástroji. Hudba nabírá na intenzitě a postupně graduje do Allegra con fuoco a wagnerovského tématu přednášeného violami a celly. Hobojové téma pastorálního tance je rozvíjeno v sekvenci a závěrečné Tranquillo znázorňuje nastanuvší smír.

Leoš Janáček (1854–1928) patří nejen mezi nejvýznamnější moravské, ale i světové skladatele 20. století. Svébytným způsobem vstřebal vlivy moravského folklóru, ruských „primitivistů“, Strausse, Pucciniho a jiných a vytvořil ojedinělý autorský styl projevující se v operách, klavírní, komorní, sborové a také symfonické tvorbě. Jeho osobnost ční v evropské hudbě jako osamocený monolit – zdánlivě bez předchůdců a pouze s několika žáky a napodobiteli, kteří však zdaleka nedosáhli jeho proslulosti. Rozhodující pro Janáčkovu operní tvorbu bylo studium živé řeči, které jej dovedlo k formulaci tzv. nápěvkové teorie. Zejména během posledních deseti let svého života vytvořil jak do rozsahu tak kvality dílo monumentální úrovně (Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky, Z mrtvého domu, Mládí, Concertino, Glagolskou mši a jiné).

Sinfonietta (1926) se rodila v umělecky i společensky vzrušující atmosféře poloviny 20. let (rok 1926 byl mimo jiné rokem Hemingwayovy Fiesty nebo Pudovkinovy Matky). Po formální stránce jde o neobvyklé slavnostní dílo kruhové formy a těžko uchopitelného druhu. Šlo o určitou odpověď na krizi symfonismu 20. let a také vyvrcholení vlastních pokusů na poli orchestrální tvorby. Sinfonietta je členěna do pěti částí, z nichž každá má jiný charakter a nástrojové obsazení. Úvodní Allegretto je jásavou fanfárou pro žestě a tympány využívající pentatoniku. Reminiscence na hlavní téma najdeme i v druhé a ve větší míře i v závěrečné části. Druhá část, Andante, je psána pro dřeva, smyčce a trombóny. Představuje návrat k melodice moravských lidových písní. Moderato je část vášnivě lyrická, evolučně vystavěná na úvodním tématu smyčců. Následuje opět Allegretto, tentokrát briskního polkového charakteru s velkými tempovými kontrasty. Závěrečné Andante con moto začíná podmanivým flétnovým motivem, jehož augmentací a přidáváním motivů z předchozích částí spěje skladba k mohutnému zakončení.

Žádné komentáře:

Okomentovat