František Vláčil se narodil 19. února 1924 v Českém Těšíně do rodiny důstojníka; ta se po šesti letech přestěhovala do Frýdku-Místku a po šesti letech do Brna, kde Vláčil žil do roku 1951. Vláčilovy moravské kořeny byly zřejmě důležité pro jeho specifickou poetiku i pro volbu témat (Ďáblova past, Adeleheid, Pověst o stříbrné jedli, Pasáček z doliny, Stíny horkého léta). Po válce krátce studoval v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, poté v Brně dějiny umění a estetiku; jeho spolužákem a přítelem tu byl mimo jiné Oleg Sus. Zde proběhlo také první hlubší teoretické seznámení s filmem. Během studií si pak přivydělával jako fázař v brněnské skupině kresleného a loutkového filmu. Jako režisér začínal (po řadě jiných funkcí ve filmovém výrobním procesu) ve Studiu populárně vědeckých a naučných filmů. Poté pracoval v letech 1951–1958 v Československém armádním studiu v Praze, kde získal praxi ve filmování v obtížných podmínkách a seznámil se s Janem Čuříkem, Karlem Kachyňou a Zbyňkem Brynychem.
Prvním snímkem prozrazujícím Vláčilovu specifickou poetiku a předznamenávajícím pozdější složité hudebně-obrazové kompozice jsou zřejmě Vzpomínky z roku 1954. V roce 1958 přešel do Barrandova a natočil zde středometrážní Bloudění. Vláčil je generačně spřízněn se skupinou nastupující do hraného filmu na konci padesátých let (Ján Kadár a Elmar Klos, Zbyněk Brynych, Ladislav Helge, Jaroslav Balík, Jindřich Polák, Vojtěch Jasný, Karel Kachyňa), tedy generací o něco starší než je generace Nové vlny. Rozhodujícím způsobem Vláčil reagoval na progresivní tendence v evropském uměleckém filmu snímky Skleněná oblaka a Holubice. Prvý z nich vyniká velkou obrazovou silou a poetičností – podobně jako Jasného Touha.
Historické drama je Vláčilovým hlavním žánrem (slavná trilogie z šedesátých let, Adelheid, Sirius, Stíny horkého léta, Albert). Filmům z přítomnosti se v podstatě vyhýbal (Hadí jed). Zaměřil se na adaptace českých spisovatelů (Vladislava Vančury, Vladimíra Körnera, Ladislava Fukse, Bohumila Říhy, Josefa Čapka), svérázně pojal žánr životopisného filmu (Koncert na konci léta, Mág), i když ne tak zdařile jako Jaromil Jireš (Lev s bílou hřívou). Vytvořil také několik hodnotných filmů s dětskými hrdiny (Holubice, Sirius, Pasáček z doliny).
Prvním snímkem prozrazujícím Vláčilovu specifickou poetiku a předznamenávajícím pozdější složité hudebně-obrazové kompozice jsou zřejmě Vzpomínky z roku 1954. V roce 1958 přešel do Barrandova a natočil zde středometrážní Bloudění. Vláčil je generačně spřízněn se skupinou nastupující do hraného filmu na konci padesátých let (Ján Kadár a Elmar Klos, Zbyněk Brynych, Ladislav Helge, Jaroslav Balík, Jindřich Polák, Vojtěch Jasný, Karel Kachyňa), tedy generací o něco starší než je generace Nové vlny. Rozhodujícím způsobem Vláčil reagoval na progresivní tendence v evropském uměleckém filmu snímky Skleněná oblaka a Holubice. Prvý z nich vyniká velkou obrazovou silou a poetičností – podobně jako Jasného Touha.
Historické drama je Vláčilovým hlavním žánrem (slavná trilogie z šedesátých let, Adelheid, Sirius, Stíny horkého léta, Albert). Filmům z přítomnosti se v podstatě vyhýbal (Hadí jed). Zaměřil se na adaptace českých spisovatelů (Vladislava Vančury, Vladimíra Körnera, Ladislava Fukse, Bohumila Říhy, Josefa Čapka), svérázně pojal žánr životopisného filmu (Koncert na konci léta, Mág), i když ne tak zdařile jako Jaromil Jireš (Lev s bílou hřívou). Vytvořil také několik hodnotných filmů s dětskými hrdiny (Holubice, Sirius, Pasáček z doliny).
V rámci české kinematografie stojí Vláčil poměrně osamoceně, bez zjevných předchůdců (snad Josef Rovenský, Václav Krška) a následovníků (Dušan Hanák). Vytváří plnohodnotnou moravskou paralelu k největším tvůrcům evropského uměleckého filmu, i k poetickým tendencím v československé kinematografii (Jiří Menzel, Juraj Jakubisko). Poetika a problémy Nové vlny mu byly cizí, vyděloval se z ní tematicky i esteticky. Vláčil nebyl (až na výjimky) avantgardním režisérem jako třeba Jean-Luc Godard nebo někteří představitelé nových vln, nepoužíval totiž ve velké míře vyloženě avantgardní stylové a narativní postupy. Originální kombinací osvědčených postupů však vytvořil specifický autorský styl.
František Vláčil se velkou část života potýkal s těžkou závislostí na alkoholu. Zemřel 28. ledna 1999 v Praze.
František Vláčil se velkou část života potýkal s těžkou závislostí na alkoholu. Zemřel 28. ledna 1999 v Praze.
Žádné komentáře:
Okomentovat