Velké ruské Velikonoce, úvodní předehra z pera N. A. Rimského-Korsakova, byla zároveň vrcholem večera. Skladbu, která jistě nejen mně v mnohém připomíná Janáčkovu Sinfoniettu, pojal výborný dirigent Marko Ivanović ve velmi pomalém tempu. Tím jí však nijak neubral na působivosti, spíš naopak: právě oním jaksi zadržovaným tempem držel posluchače v neustálém napětí až k pohansky mocnému závěru. Velmi dobře se mu také podařilo odstínit jednotlivé barvy orchestru - zejména působivé bylo střetávání líbezně znějících houslových melodií s těžkými žesti. Zároveň zde ukázal mistrovství v přizpůsobení způsobu interpretace skladby charakteru prostoru, v němž je skladba prováděna. Při vyšším tempu a zkrácených (respektive standardně dlouhých) pauzách by skladba nepochybně ztratila jasnost a čitelnost.
Velmi podařené bylo také Dvořákovo Te Deum. Zde mi slévání zvuků orchestru a sboru až tak nevadilo - možná místy dokonce přispělo k zesílení účinku kompozice. Jen závěrečné Alleluja znělo už dost abstraktně a mlhavě. Perfektní výkon zde předvedla sopranistka Pavla Vykopalová (intonační jistota, srozumitelnost), zkušený barytonista Ivan Kusjner zůstával (zejména v duetech) trochu v jejím stínu; ne však vlastní vinou - Vykopalová jej prostě "přezpívala".
Závěrečné Te Deum Antona Brucknera bylo především chytře rytmicky a dynamicky odstíněné. Akustika prostoru se však na této skladbě podepsala nejvíce - a to (zcela logicky) hlavně v závěrečné dvojité fuze. K zmíněným dvěma sólistům se zde přidali Peter Berger, jehož hlas se chrámovou lodí dobře nesl, a Kateřina Jalovcová, kterou jsem bohužel skoro vůbec neslyšel. I v kvartetu sólistů zde platilo to, co v předchozí skladbě: Pavla Vykopalová dominovala. Celkově vzato hodnotím koncert jako velký zážitek, akustické problémy byly vyváženy nasazením všech interpretů a jedinečnou atmosférou.
Žádné komentáře:
Okomentovat