Absolventský koncert houslisty Filipa Prechtla mi nebyl příliš jasný svou dramaturgickou koncepcí. První polovina patřila Brahmsovu Koncertu D dur, op. 77, jednomu z klasických, technicky i výrazově nejtěžších děl houslové literatury. Klavírní výtah zastupující tradičně orchestrální partituru realizovala Renata Ardaševová. Prechtl si na některých místech poněkud lámal zuby, přesto ukázal velkou muzikálnost a jak ustupovala tréma, byly jednotlivé věty čím dál lepší. Hlavní problém však představovala intonace: mladý houslista byl během celého Brahmse trochu pod tónem, tuto vadu na kráse neodstranilo ani perfektní vibrato. Po přestávce následovala „odlehčenější“ polovina večera – a to odlehčenější obsahově, nikoliv technicky. Carmen fantasy, op. 25 Pabla de Sarasate provázela opět špatná intonace a rytmické nepřesnosti v nejrychlejších pasážích. V posledních čtyřech skladbách populárního charakteru Prechtla doprovázela cimbálová muzika (Zdeněk Valášek, David Holub, Alena Tokarová, Piotr Zimnik a Michaela Lipárová). Hlavní téma z filmu Schindlerův seznam (od Johna Williamse) v Prechtlově aranžmá balancuje na hranici kýče; to samé se dá říct o podobných sentimentálních úpravách hudeb z filmů Poslední Mohykán a Mise (ta zazněla jako přídavek). To, co ve filmu ještě jakž takž funguje, prostě nejde přenést na koncertní podium – podobné operace jsou diskutabilní i v případě největších děl filmové hudby (třeba těch od Lišky a Prokofjeva), dvojnásob to platí o těch filmových hudbách, jejichž role ve snímku je pouze umocňovat patos romantických nebo hrdinných scén. Jednoznačně nejlepší z celého večera byl tak slavný Montiho Czardas v Prechtlově úpravě – zde nadějný houslista technicky exceloval (flažoletové sekvence neměly chybu), tempo bylo strhující, výraz také – škoda jen, že takových skladeb nebylo víc…
Vůbec nemám a nikdy jsem ani neměl hudební sluch, přesto některá hudba začala u mě v době dospívání vyvolávat mrazení v zádech. Postupně, s přibývajícími lety a s přibývajícími se starostmi, se toto mrazení v zádech začalo vytrácet, ať jsem poslouchal jakoukoliv hudbu. Teprve hudba Filipa Prechtla, a já se skutečně domnívám, že je to Filipova hudba, je to jeho nenahraditelné aranžmá, jeho nenapodobitelný projev, jeho neuvěřitelné nasazení při hře, u mě opět po letech vyvolala ono ztracené mrazení v zádech. Pokud mluvím s mladšími lidmi, pro které je hudba jen dunění bicích, kvílení elektrické kytary a neartikulovaný řev, pak mnoho a mnoho z nich pociťuje při Filipově hudbě stejné mrazení v zádech, stejný pocit, že má cenu žít. Za to patří Filipu Prechtlovi moje poděkování. Radek.
OdpovědětVymazat