Brněnské Národní divadlo ozvláštnilo svůj operní provoz večerem složeným z dvou jednoaktových oper, které představují možný počátek a konec stylu zvaného verismus. Leoncavallovi Komedianti a Pucciniho Gianni Schicchi (provedené v opačném pořadí) režisér Ondřej Havelka koncepčně spojil na bázi modelu „divadla v divadle“. To se mu podařilo výtečně, nešlo o pouhou dramaturgickou manýru – na tomto modelu jsou Komedianti ostatně založení. Bylo radostí sledovat, jak této promyšlené hry s divákem využívá. Havelka také umí pracovat s videoprojekcí, což ukázal už před rokem v Netopýrovi. Scéna Martina Černého, která po otočení obě opery spojovala, byla funkční a přitom nápaditá, pracovala zejména s iluzí hloubky jeviště. Viděli jsme, že i tradičněji pojatá „realistická“ scénografie může být stále umělecky působivá. Michaela Hořejší navrhla kostýmy, které odkazovaly na všechno možné: sedmnácté století místo třináctého, commedii dell´arte i konec století devatenáctého. Pěvecky vynikali zejména Jiří Sulženko coby lstivý Schicchi, Pavla Vykopalová v dvojroli Nedda/Kolombína (v průběhu večera se rozezpívala a zazářila v tu pravou chvíli – tedy ke konci) a Roman Janál jako Silvio. Jindy výtečné sbory byly tentokrát poněkud slabší. Jedinou výtku směřuji na adresu tradičně nefunkčního panelu pro překlad libreta.
Žádné komentáře:
Okomentovat