Celý recitál začal skladbou, kterou mnozí klavírní virtuózové ukončují svou kariéru. S Beethovenovou Sonátou A dur, op. 101, jedním z dvaatřiceti evangelií Nového zákona klavírní literatury, se Zuzana Bouřilová vypořádala se ctí, i když jí ještě trochu chybí schopnost výstavby větších celků. Naopak Sonáta pro flétnu a klavír, H. 306 Bohuslava Martinů, v níž spoluúčinkovala Veronika Klírová, byla zahrána svěže, s typickým střídáním lehce melancholických a rytmicky pregnantních frází; souhra byla až na výjimky bezchybná. Dvě nokturna (č. 1 H dur a č. 2 As dur) z Chopinova opusu 32 nepostrádala potřebnou lehkost v pravé ruce a správnou pedalizaci. Závěrečná Sonáta b moll, op. 35 téhož autora ukázala, že Bouřilová si i přes své mládí umí poradit se skladbou vrcholné náročnosti. Bouřlivá první věta, virtuózní scherzo tanečního charakteru, slavný smuteční pochod třetí věty i strhující finále – vše bylo zahráno výborně.
Mi se líbila nejvíc ta flétnička...
OdpovědětVymazatJá vím...:)
OdpovědětVymazat